Doktrína hradu: otázky a odpovědi

Doktrína hradu je koncept, který získává v naší společnosti stále větší podporu. Jde o rozšíření legálních možností obrany pro člověka, který se ve vlastním obydlí brání proti vetřelci – koneckonců, kde jinde by člověk měl mít největší právo se bránit, když ne doma, zvlášť když odtamtud obvykle už nemá kam utéct. Princip "Můj dům, můj hrad" již v posledních několika měsících vykrystalizoval do podoby legislativního návrhu, který si vzal pod patronát poslanec David Kádner. Doktrína hradu je ovšem záležitost, která vyvolává mnoho otázek. Rád bych se tedy na některé z nich pokusil odpovědět.

Takže když to shrnu: když mi do bytu vleze někdo cizí, tak ho můžu rovnou zastřelit?
Ne, takhle drsné ani jednoduché to není. Návrh novely říká toto (první dva odstavce jsou v zákoně již nyní, třetí by mohl být přidán):



Takže obránce může využít toto oprávnění proti vetřelci, který mu vniknul do obydlí násilím (například jej odstrčil nebo udeřil, aby se dostal dovnitř), nebo pohrůžkou bezprostředního násilí (například hrozbou použití zbraně) nebo překonal překážku, určenou k zabránění vniknutí (vyrazil dveře, rozbil okno), a vetřelec není evidentně neškodný (např. dítě).

Ale za takových okolností se můžu bránit už dneska, tak k čemu ta novela vlastně je?
Současná definice nutné obrany vyžaduje, aby útok přímo probíhal, nebo alespoň bezprostředně hrozil. To je celkem rozumný požadavek pro obranu na veřejném místě, aby nedocházelo k omylům v situaci, kdy je nebezpečí pouze domnělé. Zcela jiná je ale výše popsaná situace, kdy cizí osoba použije násilí nebo překoná překážku, aby se dostala do vašeho obydlí. V takové situaci je nebezpečí zjevně reálné a není přiměřené po obránci žádat, aby ještě vyčkával na útok nebo k němu vetřelci dával příležitost. Základním rysem novely má být právě to, že v obydlí za uvedených okolností ruší podmínku přímo hrozícího nebo probíhajícího útoku, takže obránce nemusí čekat, až potenciální, ale přítomné a reálné ohrožení přeroste v aktuální – laicky řečeno, když vám někdo vyrazí dveře, nemusíte čekat, až vás k tomu ještě praští. Dalším přínosem pak je, že násilí nebo překonání překážek obvykle zanechají výrazné a spolehlivé stopy, svědčící ve prospěch obránce.

V tom odstavci ale nikde není nic o tom, že obrana nesmí být nepřiměřená. To znamená, že tomu vetřelci můžu udělat skoro cokoli a pořád to bude legální?
No, v podstatě ano. U otázky "co je přiměřené" si vždy musíme položit doplňující otázku "ve srovnání s čím?" Novela řeší pouze specifickou situaci, kdy útočník svým jednáním (násilné vniknutí do cizího obydlí) jasně ukázal, že má špatné úmysly a je odhodlán je provést. Za takových okolností by ani způsobení krajního následku, tj. jeho usmrcení, nemělo být považováno za zcela zjevně nepřiměřené.

Takže když dám postřelenému zloději ještě dostřelnou ránu za ucho, tak je to pořád v pohodě?
Ne, to už ne. Novela jasně říká ", pokud takové jednání může vyvolat u obránce oprávněnou obavu z ohrožení života či zdraví jeho nebo jiné přítomné osoby." Tedy takové "doražení" zraněného vetřelce, který už zjevně nemůže nikoho ohrozit, bude určitě řešeno jako vražda a doktrína hradu vás chránit nebude.

A co když ti vetřelci budou kluci, kteří mi na zahradě kradou třešně? Nebo trochu reálněji - po pozemku se mi potlouká banda cizích lidí, kteří vypadají, jako že hledají, co by ukradli?
Formulace výslovně hovoří o vniknutí do obydlí, takže zahrada nebo pozemek jsou jasně mimo. Stáhněte se do domu a zavolejte policii (tedy na zloděje, klukům dejte pár pohlavků a vyhoďte je).

Připadá mi, že je tu velké riziko zneužití. Co kdybych si někoho pozval domů, tam ho zastřelil a tvrdil, že mne chtěl napadnout?
Pokud jste jej pozval, pak pro ten případ doktrína hradu neplatí, protože do vašeho obydlí nevnikl neoprávněně. Doktrína hradu vyžaduje, aby přítomnost vetřelce v obydlí byla neoprávněná od samého počátku - je to právě kvůli tomuhle riziku zneužití.

To zase není tak těžké, narafičím vyražené dveře nebo dám mrtvole do ruky nůž. To riziko zneužití tam pořád vidím.
Riziko zneužití s sebou nese každý zákon, podobným způsobem by se dalo zneužít i současné ustanovení o nutné obraně. Jenže, "narafičit stopy" se mnohem snáze řekne než udělá, pokud to chcete udělat správně. Musíte vzít do úvahy otisky prstů, stopy DNA a několik dalších věcí, o kterých laici obvykle ani neví, že existují. To všechno musíte během maximálně několika minut rozmístit tak, aby ani profesionální kriminalista po důkladném prozkoumání nepoznal, že je v tom nějaká levárna. Takže, pořád si myslíte, že zneužití bude tak jednoduché?

Tak naopak - co když to bude pravda? Co když si opravdu v dobré víře někoho pozvu domů, tam se pohádáme a on mne bude chtít napadnout?
Na rovinu - máte smůlu. Měl jste si lépe rozmyslet, koho si zvete domů.

Takže v takové situaci se mu vůbec nemůžu bránit?
Ne, to ne. Doktrína hradu řeší sebeobranu jen za specifických podmínek, uvedených ve třetím odstavci. Pokud nejsou splněny, platí předchozí dva odstavce - vašemu hostu se tedy můžete bránit stejně, jako by vás napadl na veřejnosti, tedy útok musí probíhat nebo bezprostředně hrozit a vaše obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Doktrína hradu ustanovuje rozšířené možnosti obrany za splnění určitých podmínek; pokud nejsou splněny, stále může jít o nutnou obranu podle současné právní úpravy.

Co když zapomenu zamknout dveře a vetřelec prostě vejde dovnitř, aniž by cokoli překonal?
Pokud nikoho neohrozil a nic nepřekonal, stále je zde možnost, že jde o nedopatření nebo nedorozumění – že si spletl dveře, nebo že klepal, ale nikdo mu neodpovídal. Že prostě ve skutečnosti vůbec nemá žádné špatné úmysly. Proto doktrínu hradu nelze uplatnit ani zde. Pokud vás takový nezvaný host napadne, můžete se opět bránit podle současné verze nutné obrany.

A co když tím vetřelcem bude policajt, nebo hasič, nebo třeba manžel?
Ani tady doktrína hradu neplatí. Vetřelec musí do obydlí vniknout neoprávněně. Policisté a hasiči jsou za určitých okolností oprávněni vniknout do cizího obydlí, a co se týče rodinných příslušníků, spolubydlících atd. pak samozřejmě platí, že kdo má právo v obydlí být, ten má také právo do něj vniknout. Výjimkou by snad mohla být situace, kdy se dovnitř dobývá manžel, který byl z obydlí na základě zákona úředně vykázán.

Připadá mi to celé jako vystřižené z Divokého Západu. Myslím, že americké zákony do Evropy nepatří.
Nejde jen o americkou právní normu. Ve skutečnosti několik států Evropy už určitou formu doktríny hradu zavedlo - Irsko, Itálie a Maďarsko. Krom toho, návrh bychom měli hodnotit podle obsahu, ne podle původu.


Puvodni odkaz:
http://karasek.blog.idnes.cz/c/403437/D ... ovedi.html

Skvěle vysvětlené a zpracované. Takhle by to mohlo fungovat.

neni tam vysvetleno neprimerena a zcela zjevne neprimerena a ten kdo kladl otazky to porad pouzival

Nejak nerozumim, tohle tema se tyka pravni upravy doktriny hradu a v odstavci tri nic o neprimerenosti nevidim

V tom odstavci ale nikde není nic o tom, že obrana nesmí být nepřiměřená. To znamená, že tomu vetřelci můžu udělat skoro cokoli a pořád to bude legální?

nikde tam neni nikde vysvetleno ze obrana muze byt neprimerena, coz 99% lidi nevi, takze lide neznali NO ten rozhovor muzou brat uplne jinak... pochybuju ze byl delanej pro znale lidi

Nemůžu si pomoct, ale mnou vytučněné části textu se mi jeví protismyslné. Násilné vniknutí do cizího obydlí je probíhající útok a lze se tudíž bránit a na nic dalšího nečekat.
Spíše bych tedy viděl přínos novely v tom, že se lze bránit i zcela zjevně nepřiměřeným způsobem - ovšem zase už nyní platí (přinejmenším dle právní teorie), že "pokud jakékoliv jednání může vyvolat u obránce oprávněnou obavu z ohrožení života či zdraví jeho nebo jiné přítomné (a vlastně i nepřítomné) osoby" se lze bránit smrtící silou.
Takže mi není jasné, co by se vlastně mělo změnit.

Tenhle postup by byl podle současné definice NO jízdenkou rovnou do kriminálu. Protože násilné vniknutí do cizího obydlí je sice útok, ale jen na domovní svobodu, není to přímé ohrožení života nebo zdraví, takže rovnou ho odbouchnout by bylo zcela zjevně nepřiměřené.
Správný postup podle současné definice NO by byl počkat po tom vniknutí, jestli začne jen v klidu krást (nelze odbouchnout) nebo zaútočí na někoho v bytě (lze odbouchnout). Podle novely by se nemuselo čekat co udělá, prostě násilné vniknutí, to v obránci vzbudí oprávněnou obavy, ikdyž ještě přímo k útoku na zdraví nebo život nedošlo a obránce ho může bez čekání co bude odbouchnout.

Ale NO není jenom o bránění života a zdraví, ale jakéhokoliv zákonem chráněného zájmu, tady i majetku a i té domovní svobody. Nevím proč to ve svém příspěvku vztahujete jenom na ten život nebo zdraví.

Aha, tady najednou vidím slabé místo, které jsem dosud spíš jenom cítil
Tu podmínku "vzbuzení oprávněné obavy" budou soudy posuzovat velice přísně - prakticky ji nebudou uznávat a budeme tam, kde teď.

P.S. Obrana přece není "rovnou odbouchnout" - můžu ho vyzvat k opuštění mého obydlí nebo zkusit zadržet při činu. No a když se pak situace překlopí do fyzického útoku (alespoň bezprostředně hrozícího), tak odbouchnout.

P.P.S. Neumím si představit situaci, kterou by soud řešil po novele jinak než před novelou. Má někdo víc fantazie?

iWarp:

To je naprosto jasné, protože to tak posuzují soudy.
A předpokládám, že je snaha nějakou úpravou práva donutit ty soudy, aby to vycházelo líp pro napadené.

cipis: Přesně

Piggy: ad nový odst. 3 : pro odsouzení musí být před soudem nade vší pochybnost prokázáno, že takové jednání NEMOHLO v obránci vyvolat obavu z ohrožení života nebo zdraví jeho nebo jiné přítomné osoby. Cítíš ten rozdíl s tím, co jsi napsal?

To samozřejmě ano, ale když v NO chráníš něco jineho než zdraví nebo život, tak už to naráží na hranici přiměřenosti nebo nepřiměřenosti, podle té novely nepřiměřenost řešit nemusíš.



Ano, teď ho můžu vyzvat nebo zkusit zadržet a když zaútočí na mě, tak ho můžu i odbouchnout, ale s tím musím čekat na ten útok a doufat, že na útok zareaguju včas ve vhodný okamžik. Po novele ho můžu rovnou odbouchnout a potom třeba vyzvat nebo zkusit zadržet

Kéž bys měl pravdu!
Já ten rozdíl cítím, ale bude ho cítit ten soud? Nebo bude spíš postupovat jako dosud, tedy bude vycházet z toho, že byl spáchán čin "jinak trestný" a bude hloubat, zda byly splněny podmínky exkulpace? Takže bude zkoumat, jestli takové jednání nade vší pochybnost opravdu MOHLO vyvolat obavu?
Proč myslíš, že navrhovaná formulace se bude MUSET vykládat tak, jak píšeš?
Až doposud neměly podstatný účinek: 1. statě o NO v učebnicích trestního práva; 2. komentáře k TZ, 3. judikáty NS.

Nevýhodou bodů 1,2 a 3 je to, že nejsou pro soud závazné tak jako znění zákona. U judikátů NS by závaznost být měla, ale pokud soud nižšího stupně zdůvodní odlišnosti, pak se může odchýlit (on to dělá, i když nic nezdůvodní, prostě s NS/ÚS nesouhlasím, tak si to odsoudím, jak jsem zvyklý).

Mě se nelíbí tohle vysvětlení pojmu obydlí.
Obydlí totiž není pouze domov, jak se tu tvrdí, je to legální pojem vysvětlený ve výkladovém ustanovení TrZ.

Příslušenstvím může být i zahrada (samozřejmě viditelně oddělená, oplocená, náležící k domu).

nebo novější

Nechci tím nijak kritizovat návrh odst. 3, ten se mi líbí, ale jen chci ten výklad uvést na pravou míru.

jo to taky nechapu, proc bych se mel stahnout do domu a vyckat prijezdu prislusniku... mezitim se bud na me lip pripravy nebo me pri ustupu prepadnou, nebo zmizi a zkusi to jindy, radsi at se tam nic takovyho nepise, protoze na zahrade se citim taky ohrozen na zivote...

Tím lépe, protože u spousty obydlí není až tak jednoduché udělat tu čáru na zemi. U panelákového bytu je to jasné, u vesnické usedlosti je to jasné mnohem méně. Toto ustanovení umožňuje rozumnému soudci (stále věřím že i takoví jsou) jako obydlí chápat i těsnou blízkost vstupu do domu a přilehlé uzavřené prostory.

Když si představím usedlost své babičky, tak před dveřmi do domu ještě byla polouzavřená veranda, která se sama nachází na malém dvorku, který je celý oplocen dvoumetrovou zdí s vraty, k čemuž přiléhá budova ve které je stáj pro dvě ovce, zázemí pro 10 slepic, garáž na auto a sekačku a malá dílna. Osobně jako nejbližší domov, který si zaslouží zvýšenou ochranu vnímám toto všechno včetně dvorku, garáže, stáje pro zvířata a dílny. Důvodem je skutečnost, že všude tam má člověk maximální soukromí - když na to přijde, člověk se tam klidně může pohybovat nahý a nikdo se to nedozví. Naopak na přilehlé velké zahradě (cca 2000 metrů) již taková míra soukromí není a tedy takováto velká zahrada se již za domov - obydlí tak snadno považovat nedá.

No pokud tu zahradu máš oplocenou, tak to podle toho výkladu také patří do obydlí.

Chlapi a není náhodou "přímo hrozící útok" z odst. (1) v podstatě totéž, jako "oprávněná obava" z odst. (3)? Mě to tak přijde. I když se možná mýlím. Navíc tu "oprávněnost obavy" z odst. (3) by soudy taky mohly chtít prokazovat obdobně, jako "přímou hrozbu útoku" v odst. (1).

Není, to by se jistě použily stejné pojmy a pojem přímo hrozící útok je vcelku konkrétně judikovaná skutečnost, která musí nastat pro splnění NO.
V odst. 3 to je "může vyvolat u obránce oprávněnou obavu", což by mělo znamenat subjektivní vnímání obránce v danou dobu - samozřejmě by to bylo konfrontováno se zjištěnými skutečnostmi, čímž se zabrání zneužití, jak o tom kecají ti, kteří návrh ani nečetli, ale hned mluví o divokém západě.
U NO se dokazuje přímo hrozící, nebo trvající útok.
U odst. 3 to napsal Steinar výše: