Důvod invaze do Iráku? Dolar
Konec hegemonie dolaru
Dr. Ron PAUL
Před sto lety tomu říkali „dolarová diplomacie“. Po druhé světové válce, ale zejména po rozpadu Sovětského svazu v roce 1989, se tato politika zvrtla v „dolarovou hegemonii“. Jenže, po všech těch letech značných úspěchů spěje dominance dolaru ke konci.
Říká se, a správně, že pravidla určuje ten kdo má zlato. Dříve platilo, že dobrý a poctivý obchod vyžadoval výměnu za něco, co mělo reálnou hodnotu. Byl to zkrátka především výměnný obchod. Pak se zjistilo, že zlato je všeobecně atraktivní a vhodnou náhradou při většině těžkopádných výměnných obchodů. Zlato nejenže usnadnilo výměnu zboží a služeb, ale sloužilo k uchování majetku těm, kteří si chtěli našetřit pro horší časy.
Ačkoli se peníze vyvinuly přirozenou cestou na trhu, s nabývající mocí postupně převzaly monopolní kontrolu nad penězi vládci. Zpočátku bývali zárukou jakosti a čistoty zlata, ale časem se naučili vydávat různé výnosy. Nové nebo vyšší daně vždy vyvolaly nesouhlas lidí, takže netrvalo dlouho a králové a císaři se naučili jak uměle vyšroubovat své měny snižováním množství zlata v mincích – vždy s nadějí, že jejich poddaní neobjeví tento podvod. Jenže lidé na to vždy přišli a vehementně protestovali.
To napomáhalo vyvíjet tlak na vůdce, aby usilovali o více zlata podrobením jiných národů. Lidé si zvykli si na život nad poměry a užívali si chléb a hry. Financovat rozhazovačnost podrobováním cizích zemí se tedy jeví být logickou alternativou tvrdší práce a zvyšování produkce.
Poražené národy nepřinesly jen zlato, ale kromě toho i otroky a možnost zdanění národů na dobytých územích se stala popudem k budování impéria. Tato forma vlády nějaký čas fungovala dobře, ale pokles občanské morálky vedl k neochotě produkovat pro sebe. Jelikož zde byl jen omezený počet zemí, které mohly být připraveny o bohatství vždy to nakonec přineslo zánik impéria. Když nemohla získat další zlato, jejich vojenská síla se rozpadla. Za těchto dnů ti, kteří měli zlato skutečně psali zákony a žili si dobře.
Toto obecné pravidlo se pevně udrželo po celé věky. Když bylo užíváno zlato a zákony na ochranu poctivého obchodování, tvořivé národy prospívaly.
Jakmile bohaté národy – ty s mocnými armádami a zlatem – usilovaly jen o impérium a snadné zbohatnutí k podpoře vlastní prosperity, propadly se brzy do dějin.
Dnešní principy jsou stejné, jen postupy docela jiné. Měnou říší už není zlato, ale papírky. Skutečností dneška je: „Ten kdo tiskne peníze tvoří zákony“ – tedy alespoň zpočátku. Ačkoli už není užíváno zlato, cíle jsou stejné: přinutit cizí země produkovat a vydržovat zemi s vojenskou převahou kontrolující tiskařské lisy na peníze.
Protože tisk papírových peněz má blízko k dobývání, musí být emitentem mezinárodní měny vždy země s vojenskou silou skýtající záruku udržení kontroly nad systémem. Toto velkolepé schéma vypadá jako perfektní systém k docílení stálého nadbytku pro zemi, která de facto vydává světovou měnu. Nicméně je zde problém spočívající v tom, že tento systém ničí charakter lidí národa podrobitelů – stejně tak, jako když ještě bylo měnou zlato získávané jinými vítěznými národy. Popudy k úsporám a produkci zakrní, zatímco povzbuzovaná zadluženost vede k vyprchávání prosperity.
Domácí tlak na inflaci měny přichází od společenských příjemců sociální péče, stejně jako těch, kteří požadují almužnu ke kompenzaci svých potřeb při rostoucím bezpráví na jiných. V obou případech je odmítána osobní odpovědnost za takové působení.
Když jsou papírové peníze odmítnuty nebo když zlato dojde, je po bohatství a politické stabilitě. Země pak musí přejít ze žití nad své možnosti k žití pod svými možnostmi, dokud se hospodářské a politické systémy nepřizpůsobí novým pravidlům – zákonům, které ovšem už nepíší ti, kteří provozovali teď už zrušené tiskařské lisy.
„Dolarová diplomacie“, politika již zavedli William Howard Taft a jeho státní sekretář Philander C. Knox, byla navržena k zvýšení obchodních investic USA v Latinské Americe a na Dálném východě. McKinley v roce 1898 zosnoval válku proti Španělsku a (Teddy) Roosevelta, logicky vycházejícího z Monroeho doktríny, předcházel Taftův agresivní přístup využití dolaru a diplomatického vlivu k zajištění US zahraničích investic. Tento postup získal populární název „dolarová diplomacie“. Smyslem Rooseveltovy změny bylo, že poté jsme mohli naše intervence omlouvat pouhou „domněnkou“, že země našeho zájmu byla politicky nebo finančně závislá na evropské kontrole. Nejenže jsme tvrdili, že na to máme právo, ale bylo dokonce oficiální „povinností“ US vlády chránit naše obchodní zájmy před Evropany.
Tato nová politika přišla v patách diplomacie „dělových člunů“ s koncem 19. století, což znamenalo, že jsme mohli kupovat vliv dříve, než jsme se uchýlili k hrozbě silou. Jakmile „dolarovou diplomacii“ jasně artikuloval William Howard Taft, bylo zaseto sémě amerického impéria. A bylo mu souzeno vyvíjet se v plodné politické půdě země, která zapomněla na svou lásku a respekt k republice odkázané tvůrci Konstituce. Ale nakonec se to skutečně stalo.
Netrvalo dlouho a z dolarové „diplomacie“ se ve druhé polovině 20. století stala dolarová „hegemonie“.
Tento přechod mohl nastat jen po dramatických změnách v peněžní politice a povaze samotného dolaru.
Kongres roku 1913 vytvořil Systém federální rezervy. Mezi tímto datem a rokem 1971 byla podstata zdravé měny systematicky podkopávána. V těchto letech Federální rezerva shledala mnohem snadnějším libovolně expandovat peněžní zásobu k financování války či manipulacím v ekonomice bez nějakých větších námitek Kongresu – k prospěchu zvláštních zájmů ovlivňujících státní moc.
Dominantní postavení dolaru získalo obrovskou podporu po druhé světové válce. Byli jsme ušetřeni zkázy, která postihla mnoho jiných národů a naše pokladny přetékaly světovým zlatem. Jenže svět se nechtěl vrátit k disciplíně zlatého standardu a politici tomu tleskali. Tisk peněz k placení účtů byl mnohem populárnější, než daně nebo zbytečné fiskální výdaje. Ve prospěch krátkodobých výhod byla pro příští desetiletí institucionalizována pasivní bilance. Dolar, ztužený v roce 1944 Brettonwoodskou dohodou jako nadřazená světová rezervní měna, nahradil britskou libru. Zásluhou našich politických a vojenských svalů, a protože jsme měli obrovské množství fyzického zlata, svět ochotně přijal dolar – definovaný jako 1/35 zlaté unce – jako světovou rezervní měnu. Říkalo se, že dolar je „stejně dobrý jako zlato“ a převoditelný pro všechny zahraniční ústřední banky v uvedeném poměru. Jen pro americké občany zůstalo vlastnictví zlata nadále ilegálním. Tento zlatý směnečný standard byl ovšem odsouzen k neúspěchu už odpočátku.
USA dělaly přesně to, co mnozí předvídali. Tiskly stále větší počet dolarů, pro které nebylo žádné krytí zlatem. Ale svět je nadále spokojeně a bez větších problémů přijímal po více než 25 let – dokud Francouzi a další koncem šedesátých let nepožádali ať dostojíme slibu vyplatit jednu unci zlata za každých 35 dolarů doručených Ministerstvu financí USA. To mělo za následek ohromný odliv zlata a praktický konec uboze vymyšleného klamného zlatého standardu.
Všechno pak skončilo 15. srpnem 1971, kdy Nixon definitivně uzavřel zlatou přepážku a odmítl vyplatit cokoli z našich zbylých 280 miliónů zlatých uncí. V podstatě jsme tehdy deklarovali platební neschopnost a každému bylo jasné, že za účelem stabilizace trhu musí být vymyšlen jiný peněžní systém.
Tento nově vymyšlený systém překvapivě umožnil aby USA udržovaly tiskařské lisy světové rezervní měny v činnosti bez omezení – a dokonce i bez nějakého předstírání zlaté konvertibility! Ačkoli tato nová politika byla ještě mnohem mizernější, přesto otevřela dveře k rozšíření dolarové hegemonie…
Svět pochopil, že přišlo něco nového a závratného, když elitní finančníci za mimořádně silné podpory autorit USA, uzavřeli smlouvu s OPEC, zajišťující celosvětový prodej jejich ropy výlučně za US dolary. Dolar v podstatě „krytý“ ropou tím ihned získal mimořádné postavení mezi světovými měnami. Oplátkou USA slíbily rozličným na ropu bohatým královstvím v Perském zálivu ochranu proti hrozbě invaze či domácího převratu. Toto nastavení značně pomohlo podnítit radikální islámské hnutí mezi všemi, kteří nelibě nesli náš vliv v této oblasti. Opatření poskytlo dolaru umělou podporu přinášející Spojeným státům obrovské finanční výhody. Dovolilo nám exportovat naši monetární inflaci prostřednictvím nákupů ropy a dalšího zboží s výraznými slevami, protože vliv dolaru rostl.
Tento post-Bretton Woods systém je ovšem ještě mnohem zranitelnější, než systém z let 1945 až 1971. Ačkoli je spojení dolar/ ropa prospěšné, není zdaleka tak stabilní jako klamný zlatý standard z Bretton Woods. Rozhodně nestabilnější než zlatý standard z konce 19. století.
V sedmdesátých letech se dolar téměř zhroutil, jelikož ceny ropy stoupaly a zlato vyletělo až na 800 dolarů za unci. Od roku 1979 byly k záchraně systému potřebné 21% úrokové sazby. Tlak na dolar v sedmdesátých letech, nehledě na s tím spojené rostoucí výhody, odrážel nezodpovědné rozpočtové schodky a monetární inflaci šedesátých let. Trhy se nedaly oklamat tvrzením L. B. Johnsona, že si „můžeme dovolit obojí, „zbraně i máslo“.
Dolar však byl opět jednou zachráněn, a tím započal věk skutečné dolarové hegemonie, trvající od počátku osmdesátých let až dodnes. Zásluhou mohutné spolupráce s ústředními a mezinárodními komerčními bankami je dolar akceptován jakoby byl zlatý.
Předseda FEDu, Alan Greenspan, při různých příležitostech před Bankovním výborem Sněmovny, reagoval na mé námitky, týkající se změny jeho dříve odlišného názoru na zlato, prohlášeními, že on i ostatní ústřední banky mají k dispozici dolarový systém – čili papírové peníze platící za zlaté. Vždy jsem s ním důrazně nesouhlasil a poukazoval na to, že dosažení takového výkonu by bylo proti staletím ekonomické historie prokazující, že penězi musí být něco, co má reálnou hodnotu. Stavěl se vždy arogantně a sebejistě proti tomu.
V posledních letech se ústřední banky a rozličné finanční instituce, všechny s nezadatelnými zájmy na udržení přijatelného dolarového standardu, netajily s prodejem a půjčováním velkých množství zlata na otevřeném trhu, a to dokonce i tehdy, když klesající ceny zlata vynášely vážné otázky o rozumnosti takové politiky. Nikdy nepřijali fixní cenu zlata, ale jsou zde hojné důkazy toho, že žijí v domnění, že i kdyby cena zlata padla, zůstane víra v trh a jsou pevně přesvědčení, že opravdu dosáhli úžasné přeměny papíru na zlato.
Rostoucí ceny zlata jsou historický indikátor nedůvěry v papírové peníze. Nedávná snaha se příliš nelišila od toho, když US ministerstvo financí v šedesátých letech, prodávalo unci zlata za 35 dolarů; v rámci pokusu přesvědčit svět, že dolar má skoro stejně dobrý zvuk jako zlato.
Ještě v období deprese bylo jedním z prvních Rooseveltových činů zamezení obchodu se zlatem při jeho volných cenách, které jsou znamením defektního peněžního systému. Tím se vlastnictví zlata stalo pro americké občany ilegálním. Jeho úsilí nakonec limitovaly ekonomické zákony, jako třeba na počátku sedmdesátých let, když se naše Ministerstvo financí a MMF pokusil upevnit cenu zlata tím, že ho vypustili na trh celé tuny, k utlumení entuziasmu těch, kteří v něm hledali bezpečný přístav před klesajícím dolarem poté, když vlastnictví zlata bylo opět legalizováno.
V letech mezi 1980 a 2000 bylo úsilí ošidit trh co se týče tržní hodnoty dolaru opět neúspěšné. V posledních pěti letech se dolar vůči zlatu propadl o více než 50%. Nemůžete si po celou dobu jednoduše tropit žerty ze všech lidí, a to ani pomocí velkých tiskařských strojů a peníze vytvářejícího systému Federální rezervy.
Vliv dolaru ovšem vzrůstal při všech nedostatcích nekrytého peněžního systému. Výsledky se jevily jako blahodárné, ale hrubé deformace vestavěné do systému zůstaly. A popravdě řečeno, až příliš úzkostliví washingtonští politici řešili rostoucí problémy bilančními kosmetickými úpravami, přičemž nechápali špatnou výchozí politiku a neuměli se s ní vypořádat. Uchylovali se k protekcionismu, fixaci směnečných kursů, represivním clům, politicky motivovaným sankcím, subvencovali korporace, mezinárodní obchodní management, regulovali ceny a úrokové míry a kontrolovali mzdy, zaujímali supervlastenecké postoje, vyhrožovali použitím síly a dokonce i válčili – to všechno aby uměle řešili problémy vzniklé v důsledku špatného monetárního a ekonomického systému.
Emitent nekryté rezervní měny zpočátku může dosáhnout ohromného ekonomického prospěchu. Jenže to se nakonec stane pro zemi vydávající světovou měnu hrozbou. V tomto případě jí jsou Spojené státy. Dokud cizí země přijímaly naše dolary za skutečné zboží, byli jsme vpředu. To byla výhoda, kterou mnozí v Kongresu nerozpoznali, když buší do Číny aby s námi udržovala pozitivní obchodní bilanci. Ale současně to vedlo k ztrátě pracovních příležitostí ve výrobě ve prospěch zámořských trhů, a navíc jsme se stali závislejšími na ostatních a méně soběstační. Cizí země shromažďují naše dolary v důsledku vysoké míry svých úspor a laskavě nám je zapůjčují za nízké úrokové sazby k financování naší nadměrné spotřeby.
Mnohým to snad může připadat jako ohromný kšeft, jenže pouze do doby, která nastane poté, když naše dolary začnou být kvůli znehodnocení přijímány v cizině se stále menším nadšením nebo dokonce odmítány. To může znamenat počátek úplně nové hry a donutí nás zaplatit cenu za předchozí život nad naše možnosti a produkci. Posun v postoji k dolaru již začal, ale nejhorší ještě přijde.
Dohoda s OPEC o platbách za ropu v dolarech v sedmdesátých letech poskytla dolaru obrovskou umělou moc výjimečné rezervní měny. To vytvořilo univerzální poptávku po dolaru a vstřebává obrovské množství každoročně vytvořených nových dolarů. V loňském roce překročil M3 (údaj o množství nově vytištěných dolarů uvedených do oběhu) 700 miliard dolarů.
Umělá poptávka po dolaru nás společně s naší vojenskou silou staví do jedinečné pozice umožňující „vládnout“ světu bez produktivní práce či úspor, nelimitovaných spotřebitelských výdajů a deficitů. Problém je v tom, že to nebude navěky.
Cenová inflace zvedla svou ošklivou hlavu a bublina NASDAQ – vytvořená z lehce nabytých peněz – praskla. Podobně splaskla i bublina vytvořená kolem nemovitostí. Cena zlata se zdvojnásobila a federální výdaje jsou z dohledu při nulové politické vůli to nějak zvládat. Obchodní deficit v loňském roce přesáhl 728 miliard dolarů, zuří dvoubilónová válka a byly předloženy plány na její další expanzi do Íránu, možná i Sýrie. Jediné co by tomu mohlo zabránit je celosvětové odmítnutí dolaru. To se jednou nutně dostaví a vyvolá podmínky horší než v letech 1979 - 1980, jejichž korektura si vyžádala úrokové sazby 21%. Mezitím musí být uděláno všechno možné k ochraně dolaru. Se všemi, kteří drží rezervy v našich dolarech, sdílíme zájem udržet v chodu celou tu šarádu.
Poté, co opustil FED, Greenspan při svém prvním projevu prohlásil, že ceny zlata vyhnaly vzhůru obavy z terorismu, ne znepokojení monetární politikou nebo dokonce proto, že by během svých funkčních období vytvořil příliš mnoho dolarů. Zdiskreditováno musí být zlato a dolar vyzdvižen. Dokonce i když se dostane pod vážný tlak vyvolaný silami trhu, ústřední banky a MMF nepochybně udělají vše myslitelné aby vstřebaly další dolary v naději na obnovení stability. Jednou případně neuspějí.
Je nanejvýš důležité udržet vztah dolar/ ropa stavící dolar do pozice nadřazené měny. Libovolný útok na tento vztah znamená silnou výzvu – a to už se stalo.
Od listopadu 2000 začal Saddám Hussein požadovat za svou ropu euro. Jeho opovážlivost byla hrozbou dolaru, zatímco jeho slabé vojenské síly nikdy nebyly ohrožením. Jak oznámil sekretář Ministerstva financí Paul O'Neill byla hlavním tématem první kabinetní schůzky s novou vládou v roce 2001 otázka jak zlikvidovat Saddáma Husseina – ačkoli zde nebyl žádný důkaz, že by pro nás představoval hrozbu. Toto hluboké zaujetí Saddámem Husseinem O'Neilla překvapilo a šokovalo.
Je všeobecně známo, že se okamžitá reakce vlády po 9/11 točila kolem možného Saddámova zapojení do útoků, k oprávnění invaze a svržení jeho vlády. Poté, pomocí deformací a přímého překroucení skutečností, bylo bez jakýchkoli důkazů o nějaké spojitosti s 9/11 nebo zbraněmi hromadného ničení vytvořeno u veřejnosti i Kongresu zdání ospravedlňující Husseinovo svržení.
Na veřejnosti nedošlo k žádné diskusi o nutnosti jeho odstranění kvůli útoku na integritu dolaru jako rezervní měny, kvůli prodeji ropy za euro. Mnozí věří že toto byl skutečný důvod naší posedlosti Irákem. Pochybuji, že to byl důvod jediný, ale dost dobře mohl hrát opravdu významnou roli v naší motivaci vést válku. Během kratičkého období po dosažení vojenského vítězství probíhaly všechny irácké prodeje ropy opět v dolarech. Euro bylo opuštěno.
V roce 2001 hovořil venezuelský velvyslanec v Rusku o tom, že Venezuela přejde na Euro pro všechny své ropné obchody. Do jednoho roku poté došlo k pokusu o puč proti Chávezovi, údajně s pomocí naší CIA.
Po těchto pokusech, kdy všechny snahy pošťouchnut euro směrem k vystřídání dolaru jako světové rezervní měny narazily na odpor, se ostrý pokles dolaru vůči euro opět obrátil. Tyto události zajisté mohly hrát pro udržení nadvlády dolaru významnou roli.
Bylo zřejmé, že US vláda byla solidární s osnovateli Chávezova svržení, jejichž neúspěch ji vyvedl z míry. Skutečnost, že Chávez je demokraticky zvoleným prezidentem měla stěží vliv na, to kterou stranu jsme podpořili.
Právě teď, startuje nový pokus o ohrožení systému petrodolaru. Další člen „osy zla“, Írán, oznámil, že v březnu tohoto roku zamýšlí spustit ropnou burzu (20.3.2006). Jak jistě tušíte, ceny ropy nebudou stanoveny v dolarech, ale v Euro.
Většina Američanů pozapomíná, že si naše politika Íránce v průběhu let systematicky a zbytečně znepřátelila. V roce 1953 pomohla CIA svrhnout demokraticky zvoleného prezidenta, jímž byl Mohammed Mossadeqh, a instalovala autoritářského šáha přátelsky nakloněného USA. Íránci byli kvůli tomu ještě hodně nazlobení, když v roce 1979 zadrželi naše rukojmí. Naše spojenectví se Saddámem Husseinem při jeho vpádu do Íránu na počátku 1980s věcem také nijak nepřispělo a patrně ani našim vztahům s Husseinem. Vládní prohlášení v roce 2001 řadící Írán mezi státy tvořící „osu zla“ k zlepšení diplomatických vztahů mezi našimi zeměmi rovněž nepřispělo. Padly už i výhružky nukleární silou, zatímco ti, kteří Írán stále provokují, jak se zdá vůbec neregistrují fakt, že je zemí obklopenou státy disponujícími jadernými zbraněmi. Společně tím, co dnes většina muslimů vnímá jako naši válku proti islámu a kvůli nedávnému vývoji se nelze divit, že se Írán může pokusit poškodit Ameriku poddolováním dolaru. Írán má stejně jako Irák nulovou způsobilost nás napadnout. Ale tento zjevný fakt nás nezastavil před líčením Saddáma Husseina jako moderního Hitlera, připraveného vrhnout se na celý svět. Írán, zejména poté kdy začal plánovat stanovení cen ropy v euro, se ocitl pod palbou propagandistické války, ne nepodobné té, vedené proti Iráku před naší invazí.
Udržení dolarové nadvlády možná nebylo jediným motivačním faktorem války proti Iráku ani pro rozruch v případě Íránu. Přestože skutečné příčiny válečných příprav bývají komplexní, dnes už víme, že důvody prezentované před iráckou válkou, počínaje přítomností zbraní hromadného ničení a konče spojením Saddáma Husseina s 9/11 – byly falešné. Hledisko dolaru bylo zjevně důležité, ale v nemenší míře jde o důsledek plánů, rozvinutých k přetvoření Středního východu už před lety neokonzervativci.
Svou roli v pokračování této války rovněž hraje izraelský vliv, stejně jako vliv křesťanských sionistů. Ochrana „našich“ ropných dodávek ovlivňovala naši středovýchodní politiku po celá desetiletí.
Tvrdou pravdou ale je, že účty za tyto agresivní zásahy už nelze splácet staromódním způsobem z peněz získaných větším zdaněním, úsporami nebo zvýšenou produktivitou amerického lidu. Velkou část nákladů na válku v Perském zálivu v roce 1991 neslo mnoho našich dobrovolných spojenců. Dnes tomu už tak není. Teď, více než kdy předtím, je k financování našich enormních válečných výdajů potřebná nadvláda dolaru, coby dominantní světové rezervní měny.
Také dosud nekončící dvoubiliónová válka musí být tak či tak zaplacena a prostředkem k tomu je opět dolarová hegemonie.
Většina skutečných obětí si vůbec neuvědomuje, že jsou to oni kdo platí tyto účty. Placení účtů opravňuje k vytváření peněz z řídkého vzduchu pomocí cenové inflace. Američtí občané, stejně jako průměrní Japonci, Číňané a lidé z dalších zemí, doplácejí na cenovou inflaci, která je „daní“, z níž jsou placeny účty za naše vojenská dobrodružství. Zatím to jde. Ale jen do doby, než podvod vyjde najevo a zahraniční producenti se rozhodnou odmítat, a ne jako dodnes dlouhodobě držet dolary přijaté za své zboží. Pro to, aby se předešlo odhalení podvodného peněžního systému masám, které na něj doplácejí, se dělá všechno možné. Jestliže na ropných trzích nastoupí namísto dolaru euro, omezí to naši schopnost nadále bez omezení tisknout světovou rezervní měnu.
Je pro nás neuvěřitelně výhodné dovážet cenné zboží a exportovat znehodnocující se papírové dolary. Ekonomický růst vyvážejících zemí se stal závislým na našich nákupech. Tato závislost z nich dělá nechtěné spojence při pokračujícím podvodu, a jejich účast na druhou stranu uměle udržuje vysokou hodnotu dolaru. Kdyby tento systém mohl fungovat dlouhodobě, měli by američtí občané každý den neděli. Mohli bychom se těšit z „chleba a her“ jako kdysi Římané, ale i jejich zlato se nakonec vyčerpalo a neschopnost Říma pokračovat v plenění podrobených národů přivodila konec impéria.
Totéž čeká i nás jestliže včas nezměníme své způsoby. Ačkoli neobsazujeme cizí země proto, abychom tam přímo loupili, přesto máme své vojenské jednotky u 130 národů světa. Horlivá snaha rozšířit naši moc na Střední východ bohatý na ropu není náhodná. Na rozdíl od starých dnů, dnes už ovšem nedeklarujeme vlastnické právo na přírodní zdroje přímo – jen trváme na tom, že můžeme koupit co chceme a platit za to našimi papírovými penězi. Každá země, která se nám postaví, se vystaví značnému riziku.
Kongres dnes opět akceptuje válečnou propagandu proti Íránu, zrovna tak, jako v případě Iráku. Právě teď jsou fabrikovány argumenty odůvodňující ekonomický a bude-li to nezbytné i vojenský útok proti Íránu. Všechny přinesené argumenty spočívají na stejně falešných odůvodněních, jako před nešťastnou a nákladnou okupací Iráku.
Celý náš ekonomický systém závisí na přetrvání současné monetární soustavy, tedy na kritické recyklaci dolaru. V současné době si každoročně půjčujeme přes 700 miliard dolarů od našich dobrotivých mecenášů, kteří pilně pracují a berou za své zboží náš papír. Pak si ještě vypůjčíme všechny peníze nezbytné k zabezpečení impéria (rozpočet Ministerstva obrany je 450 miliard dolarů) a tak dále. Vojenská síla, jíž se těšíme, se mezitím stala hlavní „oporou“ naší měny. Nejsou zde země, které by se mohly postavit naší vojenské převaze, a proto jim nezbývá než přijmout dolary, které jsme prohlásili za novodobé „zlato“. To je důvod, proč se země, které se staví proti tomuto systému – jako Irák, Írán a Venezuela – staly terčem našich plánů na změnu režimu.
Je ironií, že nadvláda dolaru závisí na naší mocné armádě a síla naší armády závisí na dolaru. Dokud budou zahraniční příjemci brát naše dolary za své reálné zboží a budou i nadále ochotni financovat naši extravagantní spotřebu a militarismus, může současný stav pokračovat bez ohledu na to, jak ohromný bude náš zahraniční dluh a aktuální účetní deficit.
Ale ty skutečné hrozby přicházejí od politických odpůrců, kteří nám sice nejsou schopní čelit vojensky, nicméně se nebojí postavit se nám ekonomicky. Proto můžeme pozorovat, že současná výzva z Íránu je brána hodně vážně. Snaživé argumenty o tom, že Írán představuje vojenskou hrozbu pro bezpečnost Spojených států nejsou o nic hodnověrnější než falešná obvinění vznesená proti Iráku. Přesto zde není patrný žádný odpor vůči krokům směřujícím ke konfrontaci, a to ani z řad těch, kteří se z politických důvodů stavěli proti irácké válce.
Zdá se, že šovinismem organizátorů preventivních válek lze docela snadno přesvědčit národ i Kongres.
Překvapující je i to, že ačkoli velké většině Američanů je nyní už znám těžký neúspěch v Iráku, přesto jsou, společně s Kongresem, smířeni s voláním po zbytečné a nebezpečné konfrontaci, tentokrát s Íránem.
Náš neúspěch nalézt Osamu bin Ladena a zrušit jeho síť nás neodradil od zatažení Iráčanů do války, která naprosto nesouvisela s 9/11.
Obavy ze ztráty možnosti určovat cenu ropy pouze v dolarech pomáhají vysvětlit naši ochotu skolit každého, i tažení k ztrestání Saddáma Husseina za vzdorný požadavek „Euro za ropu“.
A opět slyšíme naléhavé volání po sankcích a zní hrozby silou proti Íránu, jakoby náhodou přesně v době kdy se chystá otevřít novou ropnou burzu se všemi transakcemi v euro.
Nutit lidi akceptovat měnu bez reálné hodnoty použitím síly, to nemůže fungovat dlouho. Nakonec to vede k dislokaci domácí i mezinárodní ekonomiky a vždy končí účtem, který musí být zaplacen.
Ekonomický zákon poctivé směny vyžaduje jako měnu jedině věci s reálnou hodnotou, která nemůže být zrušena. Chaos, který jednoho dne vzejde z našeho pětatřicetiletého celosvětového experimentu s nekrytými bankovkami, bude vyžadovat návrat k penězům reálné hodnoty. Že tento den je blízko poznáme, když země produkující ropu začnou za tuto surovinu požadovat zlato nebo jeho protihodnotu, raději než dolary nebo euro.
Čím dřív se tak stane, tím lépe.
Zdroj: http://www.lewrockwell.com/paul/paul303.html
WM magazín č.51/2006
Dr. Ron PAUL
Před sto lety tomu říkali „dolarová diplomacie“. Po druhé světové válce, ale zejména po rozpadu Sovětského svazu v roce 1989, se tato politika zvrtla v „dolarovou hegemonii“. Jenže, po všech těch letech značných úspěchů spěje dominance dolaru ke konci.
Říká se, a správně, že pravidla určuje ten kdo má zlato. Dříve platilo, že dobrý a poctivý obchod vyžadoval výměnu za něco, co mělo reálnou hodnotu. Byl to zkrátka především výměnný obchod. Pak se zjistilo, že zlato je všeobecně atraktivní a vhodnou náhradou při většině těžkopádných výměnných obchodů. Zlato nejenže usnadnilo výměnu zboží a služeb, ale sloužilo k uchování majetku těm, kteří si chtěli našetřit pro horší časy.
Ačkoli se peníze vyvinuly přirozenou cestou na trhu, s nabývající mocí postupně převzaly monopolní kontrolu nad penězi vládci. Zpočátku bývali zárukou jakosti a čistoty zlata, ale časem se naučili vydávat různé výnosy. Nové nebo vyšší daně vždy vyvolaly nesouhlas lidí, takže netrvalo dlouho a králové a císaři se naučili jak uměle vyšroubovat své měny snižováním množství zlata v mincích – vždy s nadějí, že jejich poddaní neobjeví tento podvod. Jenže lidé na to vždy přišli a vehementně protestovali.
To napomáhalo vyvíjet tlak na vůdce, aby usilovali o více zlata podrobením jiných národů. Lidé si zvykli si na život nad poměry a užívali si chléb a hry. Financovat rozhazovačnost podrobováním cizích zemí se tedy jeví být logickou alternativou tvrdší práce a zvyšování produkce.
Poražené národy nepřinesly jen zlato, ale kromě toho i otroky a možnost zdanění národů na dobytých územích se stala popudem k budování impéria. Tato forma vlády nějaký čas fungovala dobře, ale pokles občanské morálky vedl k neochotě produkovat pro sebe. Jelikož zde byl jen omezený počet zemí, které mohly být připraveny o bohatství vždy to nakonec přineslo zánik impéria. Když nemohla získat další zlato, jejich vojenská síla se rozpadla. Za těchto dnů ti, kteří měli zlato skutečně psali zákony a žili si dobře.
Toto obecné pravidlo se pevně udrželo po celé věky. Když bylo užíváno zlato a zákony na ochranu poctivého obchodování, tvořivé národy prospívaly.
Jakmile bohaté národy – ty s mocnými armádami a zlatem – usilovaly jen o impérium a snadné zbohatnutí k podpoře vlastní prosperity, propadly se brzy do dějin.
Dnešní principy jsou stejné, jen postupy docela jiné. Měnou říší už není zlato, ale papírky. Skutečností dneška je: „Ten kdo tiskne peníze tvoří zákony“ – tedy alespoň zpočátku. Ačkoli už není užíváno zlato, cíle jsou stejné: přinutit cizí země produkovat a vydržovat zemi s vojenskou převahou kontrolující tiskařské lisy na peníze.
Protože tisk papírových peněz má blízko k dobývání, musí být emitentem mezinárodní měny vždy země s vojenskou silou skýtající záruku udržení kontroly nad systémem. Toto velkolepé schéma vypadá jako perfektní systém k docílení stálého nadbytku pro zemi, která de facto vydává světovou měnu. Nicméně je zde problém spočívající v tom, že tento systém ničí charakter lidí národa podrobitelů – stejně tak, jako když ještě bylo měnou zlato získávané jinými vítěznými národy. Popudy k úsporám a produkci zakrní, zatímco povzbuzovaná zadluženost vede k vyprchávání prosperity.
Domácí tlak na inflaci měny přichází od společenských příjemců sociální péče, stejně jako těch, kteří požadují almužnu ke kompenzaci svých potřeb při rostoucím bezpráví na jiných. V obou případech je odmítána osobní odpovědnost za takové působení.
Když jsou papírové peníze odmítnuty nebo když zlato dojde, je po bohatství a politické stabilitě. Země pak musí přejít ze žití nad své možnosti k žití pod svými možnostmi, dokud se hospodářské a politické systémy nepřizpůsobí novým pravidlům – zákonům, které ovšem už nepíší ti, kteří provozovali teď už zrušené tiskařské lisy.
„Dolarová diplomacie“, politika již zavedli William Howard Taft a jeho státní sekretář Philander C. Knox, byla navržena k zvýšení obchodních investic USA v Latinské Americe a na Dálném východě. McKinley v roce 1898 zosnoval válku proti Španělsku a (Teddy) Roosevelta, logicky vycházejícího z Monroeho doktríny, předcházel Taftův agresivní přístup využití dolaru a diplomatického vlivu k zajištění US zahraničích investic. Tento postup získal populární název „dolarová diplomacie“. Smyslem Rooseveltovy změny bylo, že poté jsme mohli naše intervence omlouvat pouhou „domněnkou“, že země našeho zájmu byla politicky nebo finančně závislá na evropské kontrole. Nejenže jsme tvrdili, že na to máme právo, ale bylo dokonce oficiální „povinností“ US vlády chránit naše obchodní zájmy před Evropany.
Tato nová politika přišla v patách diplomacie „dělových člunů“ s koncem 19. století, což znamenalo, že jsme mohli kupovat vliv dříve, než jsme se uchýlili k hrozbě silou. Jakmile „dolarovou diplomacii“ jasně artikuloval William Howard Taft, bylo zaseto sémě amerického impéria. A bylo mu souzeno vyvíjet se v plodné politické půdě země, která zapomněla na svou lásku a respekt k republice odkázané tvůrci Konstituce. Ale nakonec se to skutečně stalo.
Netrvalo dlouho a z dolarové „diplomacie“ se ve druhé polovině 20. století stala dolarová „hegemonie“.
Tento přechod mohl nastat jen po dramatických změnách v peněžní politice a povaze samotného dolaru.
Kongres roku 1913 vytvořil Systém federální rezervy. Mezi tímto datem a rokem 1971 byla podstata zdravé měny systematicky podkopávána. V těchto letech Federální rezerva shledala mnohem snadnějším libovolně expandovat peněžní zásobu k financování války či manipulacím v ekonomice bez nějakých větších námitek Kongresu – k prospěchu zvláštních zájmů ovlivňujících státní moc.
Dominantní postavení dolaru získalo obrovskou podporu po druhé světové válce. Byli jsme ušetřeni zkázy, která postihla mnoho jiných národů a naše pokladny přetékaly světovým zlatem. Jenže svět se nechtěl vrátit k disciplíně zlatého standardu a politici tomu tleskali. Tisk peněz k placení účtů byl mnohem populárnější, než daně nebo zbytečné fiskální výdaje. Ve prospěch krátkodobých výhod byla pro příští desetiletí institucionalizována pasivní bilance. Dolar, ztužený v roce 1944 Brettonwoodskou dohodou jako nadřazená světová rezervní měna, nahradil britskou libru. Zásluhou našich politických a vojenských svalů, a protože jsme měli obrovské množství fyzického zlata, svět ochotně přijal dolar – definovaný jako 1/35 zlaté unce – jako světovou rezervní měnu. Říkalo se, že dolar je „stejně dobrý jako zlato“ a převoditelný pro všechny zahraniční ústřední banky v uvedeném poměru. Jen pro americké občany zůstalo vlastnictví zlata nadále ilegálním. Tento zlatý směnečný standard byl ovšem odsouzen k neúspěchu už odpočátku.
USA dělaly přesně to, co mnozí předvídali. Tiskly stále větší počet dolarů, pro které nebylo žádné krytí zlatem. Ale svět je nadále spokojeně a bez větších problémů přijímal po více než 25 let – dokud Francouzi a další koncem šedesátých let nepožádali ať dostojíme slibu vyplatit jednu unci zlata za každých 35 dolarů doručených Ministerstvu financí USA. To mělo za následek ohromný odliv zlata a praktický konec uboze vymyšleného klamného zlatého standardu.
Všechno pak skončilo 15. srpnem 1971, kdy Nixon definitivně uzavřel zlatou přepážku a odmítl vyplatit cokoli z našich zbylých 280 miliónů zlatých uncí. V podstatě jsme tehdy deklarovali platební neschopnost a každému bylo jasné, že za účelem stabilizace trhu musí být vymyšlen jiný peněžní systém.
Tento nově vymyšlený systém překvapivě umožnil aby USA udržovaly tiskařské lisy světové rezervní měny v činnosti bez omezení – a dokonce i bez nějakého předstírání zlaté konvertibility! Ačkoli tato nová politika byla ještě mnohem mizernější, přesto otevřela dveře k rozšíření dolarové hegemonie…
Svět pochopil, že přišlo něco nového a závratného, když elitní finančníci za mimořádně silné podpory autorit USA, uzavřeli smlouvu s OPEC, zajišťující celosvětový prodej jejich ropy výlučně za US dolary. Dolar v podstatě „krytý“ ropou tím ihned získal mimořádné postavení mezi světovými měnami. Oplátkou USA slíbily rozličným na ropu bohatým královstvím v Perském zálivu ochranu proti hrozbě invaze či domácího převratu. Toto nastavení značně pomohlo podnítit radikální islámské hnutí mezi všemi, kteří nelibě nesli náš vliv v této oblasti. Opatření poskytlo dolaru umělou podporu přinášející Spojeným státům obrovské finanční výhody. Dovolilo nám exportovat naši monetární inflaci prostřednictvím nákupů ropy a dalšího zboží s výraznými slevami, protože vliv dolaru rostl.
Tento post-Bretton Woods systém je ovšem ještě mnohem zranitelnější, než systém z let 1945 až 1971. Ačkoli je spojení dolar/ ropa prospěšné, není zdaleka tak stabilní jako klamný zlatý standard z Bretton Woods. Rozhodně nestabilnější než zlatý standard z konce 19. století.
V sedmdesátých letech se dolar téměř zhroutil, jelikož ceny ropy stoupaly a zlato vyletělo až na 800 dolarů za unci. Od roku 1979 byly k záchraně systému potřebné 21% úrokové sazby. Tlak na dolar v sedmdesátých letech, nehledě na s tím spojené rostoucí výhody, odrážel nezodpovědné rozpočtové schodky a monetární inflaci šedesátých let. Trhy se nedaly oklamat tvrzením L. B. Johnsona, že si „můžeme dovolit obojí, „zbraně i máslo“.
Dolar však byl opět jednou zachráněn, a tím započal věk skutečné dolarové hegemonie, trvající od počátku osmdesátých let až dodnes. Zásluhou mohutné spolupráce s ústředními a mezinárodními komerčními bankami je dolar akceptován jakoby byl zlatý.
Předseda FEDu, Alan Greenspan, při různých příležitostech před Bankovním výborem Sněmovny, reagoval na mé námitky, týkající se změny jeho dříve odlišného názoru na zlato, prohlášeními, že on i ostatní ústřední banky mají k dispozici dolarový systém – čili papírové peníze platící za zlaté. Vždy jsem s ním důrazně nesouhlasil a poukazoval na to, že dosažení takového výkonu by bylo proti staletím ekonomické historie prokazující, že penězi musí být něco, co má reálnou hodnotu. Stavěl se vždy arogantně a sebejistě proti tomu.
V posledních letech se ústřední banky a rozličné finanční instituce, všechny s nezadatelnými zájmy na udržení přijatelného dolarového standardu, netajily s prodejem a půjčováním velkých množství zlata na otevřeném trhu, a to dokonce i tehdy, když klesající ceny zlata vynášely vážné otázky o rozumnosti takové politiky. Nikdy nepřijali fixní cenu zlata, ale jsou zde hojné důkazy toho, že žijí v domnění, že i kdyby cena zlata padla, zůstane víra v trh a jsou pevně přesvědčení, že opravdu dosáhli úžasné přeměny papíru na zlato.
Rostoucí ceny zlata jsou historický indikátor nedůvěry v papírové peníze. Nedávná snaha se příliš nelišila od toho, když US ministerstvo financí v šedesátých letech, prodávalo unci zlata za 35 dolarů; v rámci pokusu přesvědčit svět, že dolar má skoro stejně dobrý zvuk jako zlato.
Ještě v období deprese bylo jedním z prvních Rooseveltových činů zamezení obchodu se zlatem při jeho volných cenách, které jsou znamením defektního peněžního systému. Tím se vlastnictví zlata stalo pro americké občany ilegálním. Jeho úsilí nakonec limitovaly ekonomické zákony, jako třeba na počátku sedmdesátých let, když se naše Ministerstvo financí a MMF pokusil upevnit cenu zlata tím, že ho vypustili na trh celé tuny, k utlumení entuziasmu těch, kteří v něm hledali bezpečný přístav před klesajícím dolarem poté, když vlastnictví zlata bylo opět legalizováno.
V letech mezi 1980 a 2000 bylo úsilí ošidit trh co se týče tržní hodnoty dolaru opět neúspěšné. V posledních pěti letech se dolar vůči zlatu propadl o více než 50%. Nemůžete si po celou dobu jednoduše tropit žerty ze všech lidí, a to ani pomocí velkých tiskařských strojů a peníze vytvářejícího systému Federální rezervy.
Vliv dolaru ovšem vzrůstal při všech nedostatcích nekrytého peněžního systému. Výsledky se jevily jako blahodárné, ale hrubé deformace vestavěné do systému zůstaly. A popravdě řečeno, až příliš úzkostliví washingtonští politici řešili rostoucí problémy bilančními kosmetickými úpravami, přičemž nechápali špatnou výchozí politiku a neuměli se s ní vypořádat. Uchylovali se k protekcionismu, fixaci směnečných kursů, represivním clům, politicky motivovaným sankcím, subvencovali korporace, mezinárodní obchodní management, regulovali ceny a úrokové míry a kontrolovali mzdy, zaujímali supervlastenecké postoje, vyhrožovali použitím síly a dokonce i válčili – to všechno aby uměle řešili problémy vzniklé v důsledku špatného monetárního a ekonomického systému.
Emitent nekryté rezervní měny zpočátku může dosáhnout ohromného ekonomického prospěchu. Jenže to se nakonec stane pro zemi vydávající světovou měnu hrozbou. V tomto případě jí jsou Spojené státy. Dokud cizí země přijímaly naše dolary za skutečné zboží, byli jsme vpředu. To byla výhoda, kterou mnozí v Kongresu nerozpoznali, když buší do Číny aby s námi udržovala pozitivní obchodní bilanci. Ale současně to vedlo k ztrátě pracovních příležitostí ve výrobě ve prospěch zámořských trhů, a navíc jsme se stali závislejšími na ostatních a méně soběstační. Cizí země shromažďují naše dolary v důsledku vysoké míry svých úspor a laskavě nám je zapůjčují za nízké úrokové sazby k financování naší nadměrné spotřeby.
Mnohým to snad může připadat jako ohromný kšeft, jenže pouze do doby, která nastane poté, když naše dolary začnou být kvůli znehodnocení přijímány v cizině se stále menším nadšením nebo dokonce odmítány. To může znamenat počátek úplně nové hry a donutí nás zaplatit cenu za předchozí život nad naše možnosti a produkci. Posun v postoji k dolaru již začal, ale nejhorší ještě přijde.
Dohoda s OPEC o platbách za ropu v dolarech v sedmdesátých letech poskytla dolaru obrovskou umělou moc výjimečné rezervní měny. To vytvořilo univerzální poptávku po dolaru a vstřebává obrovské množství každoročně vytvořených nových dolarů. V loňském roce překročil M3 (údaj o množství nově vytištěných dolarů uvedených do oběhu) 700 miliard dolarů.
Umělá poptávka po dolaru nás společně s naší vojenskou silou staví do jedinečné pozice umožňující „vládnout“ světu bez produktivní práce či úspor, nelimitovaných spotřebitelských výdajů a deficitů. Problém je v tom, že to nebude navěky.
Cenová inflace zvedla svou ošklivou hlavu a bublina NASDAQ – vytvořená z lehce nabytých peněz – praskla. Podobně splaskla i bublina vytvořená kolem nemovitostí. Cena zlata se zdvojnásobila a federální výdaje jsou z dohledu při nulové politické vůli to nějak zvládat. Obchodní deficit v loňském roce přesáhl 728 miliard dolarů, zuří dvoubilónová válka a byly předloženy plány na její další expanzi do Íránu, možná i Sýrie. Jediné co by tomu mohlo zabránit je celosvětové odmítnutí dolaru. To se jednou nutně dostaví a vyvolá podmínky horší než v letech 1979 - 1980, jejichž korektura si vyžádala úrokové sazby 21%. Mezitím musí být uděláno všechno možné k ochraně dolaru. Se všemi, kteří drží rezervy v našich dolarech, sdílíme zájem udržet v chodu celou tu šarádu.
Poté, co opustil FED, Greenspan při svém prvním projevu prohlásil, že ceny zlata vyhnaly vzhůru obavy z terorismu, ne znepokojení monetární politikou nebo dokonce proto, že by během svých funkčních období vytvořil příliš mnoho dolarů. Zdiskreditováno musí být zlato a dolar vyzdvižen. Dokonce i když se dostane pod vážný tlak vyvolaný silami trhu, ústřední banky a MMF nepochybně udělají vše myslitelné aby vstřebaly další dolary v naději na obnovení stability. Jednou případně neuspějí.
Je nanejvýš důležité udržet vztah dolar/ ropa stavící dolar do pozice nadřazené měny. Libovolný útok na tento vztah znamená silnou výzvu – a to už se stalo.
Od listopadu 2000 začal Saddám Hussein požadovat za svou ropu euro. Jeho opovážlivost byla hrozbou dolaru, zatímco jeho slabé vojenské síly nikdy nebyly ohrožením. Jak oznámil sekretář Ministerstva financí Paul O'Neill byla hlavním tématem první kabinetní schůzky s novou vládou v roce 2001 otázka jak zlikvidovat Saddáma Husseina – ačkoli zde nebyl žádný důkaz, že by pro nás představoval hrozbu. Toto hluboké zaujetí Saddámem Husseinem O'Neilla překvapilo a šokovalo.
Je všeobecně známo, že se okamžitá reakce vlády po 9/11 točila kolem možného Saddámova zapojení do útoků, k oprávnění invaze a svržení jeho vlády. Poté, pomocí deformací a přímého překroucení skutečností, bylo bez jakýchkoli důkazů o nějaké spojitosti s 9/11 nebo zbraněmi hromadného ničení vytvořeno u veřejnosti i Kongresu zdání ospravedlňující Husseinovo svržení.
Na veřejnosti nedošlo k žádné diskusi o nutnosti jeho odstranění kvůli útoku na integritu dolaru jako rezervní měny, kvůli prodeji ropy za euro. Mnozí věří že toto byl skutečný důvod naší posedlosti Irákem. Pochybuji, že to byl důvod jediný, ale dost dobře mohl hrát opravdu významnou roli v naší motivaci vést válku. Během kratičkého období po dosažení vojenského vítězství probíhaly všechny irácké prodeje ropy opět v dolarech. Euro bylo opuštěno.
V roce 2001 hovořil venezuelský velvyslanec v Rusku o tom, že Venezuela přejde na Euro pro všechny své ropné obchody. Do jednoho roku poté došlo k pokusu o puč proti Chávezovi, údajně s pomocí naší CIA.
Po těchto pokusech, kdy všechny snahy pošťouchnut euro směrem k vystřídání dolaru jako světové rezervní měny narazily na odpor, se ostrý pokles dolaru vůči euro opět obrátil. Tyto události zajisté mohly hrát pro udržení nadvlády dolaru významnou roli.
Bylo zřejmé, že US vláda byla solidární s osnovateli Chávezova svržení, jejichž neúspěch ji vyvedl z míry. Skutečnost, že Chávez je demokraticky zvoleným prezidentem měla stěží vliv na, to kterou stranu jsme podpořili.
Právě teď, startuje nový pokus o ohrožení systému petrodolaru. Další člen „osy zla“, Írán, oznámil, že v březnu tohoto roku zamýšlí spustit ropnou burzu (20.3.2006). Jak jistě tušíte, ceny ropy nebudou stanoveny v dolarech, ale v Euro.
Většina Američanů pozapomíná, že si naše politika Íránce v průběhu let systematicky a zbytečně znepřátelila. V roce 1953 pomohla CIA svrhnout demokraticky zvoleného prezidenta, jímž byl Mohammed Mossadeqh, a instalovala autoritářského šáha přátelsky nakloněného USA. Íránci byli kvůli tomu ještě hodně nazlobení, když v roce 1979 zadrželi naše rukojmí. Naše spojenectví se Saddámem Husseinem při jeho vpádu do Íránu na počátku 1980s věcem také nijak nepřispělo a patrně ani našim vztahům s Husseinem. Vládní prohlášení v roce 2001 řadící Írán mezi státy tvořící „osu zla“ k zlepšení diplomatických vztahů mezi našimi zeměmi rovněž nepřispělo. Padly už i výhružky nukleární silou, zatímco ti, kteří Írán stále provokují, jak se zdá vůbec neregistrují fakt, že je zemí obklopenou státy disponujícími jadernými zbraněmi. Společně tím, co dnes většina muslimů vnímá jako naši válku proti islámu a kvůli nedávnému vývoji se nelze divit, že se Írán může pokusit poškodit Ameriku poddolováním dolaru. Írán má stejně jako Irák nulovou způsobilost nás napadnout. Ale tento zjevný fakt nás nezastavil před líčením Saddáma Husseina jako moderního Hitlera, připraveného vrhnout se na celý svět. Írán, zejména poté kdy začal plánovat stanovení cen ropy v euro, se ocitl pod palbou propagandistické války, ne nepodobné té, vedené proti Iráku před naší invazí.
Udržení dolarové nadvlády možná nebylo jediným motivačním faktorem války proti Iráku ani pro rozruch v případě Íránu. Přestože skutečné příčiny válečných příprav bývají komplexní, dnes už víme, že důvody prezentované před iráckou válkou, počínaje přítomností zbraní hromadného ničení a konče spojením Saddáma Husseina s 9/11 – byly falešné. Hledisko dolaru bylo zjevně důležité, ale v nemenší míře jde o důsledek plánů, rozvinutých k přetvoření Středního východu už před lety neokonzervativci.
Svou roli v pokračování této války rovněž hraje izraelský vliv, stejně jako vliv křesťanských sionistů. Ochrana „našich“ ropných dodávek ovlivňovala naši středovýchodní politiku po celá desetiletí.
Tvrdou pravdou ale je, že účty za tyto agresivní zásahy už nelze splácet staromódním způsobem z peněz získaných větším zdaněním, úsporami nebo zvýšenou produktivitou amerického lidu. Velkou část nákladů na válku v Perském zálivu v roce 1991 neslo mnoho našich dobrovolných spojenců. Dnes tomu už tak není. Teď, více než kdy předtím, je k financování našich enormních válečných výdajů potřebná nadvláda dolaru, coby dominantní světové rezervní měny.
Také dosud nekončící dvoubiliónová válka musí být tak či tak zaplacena a prostředkem k tomu je opět dolarová hegemonie.
Většina skutečných obětí si vůbec neuvědomuje, že jsou to oni kdo platí tyto účty. Placení účtů opravňuje k vytváření peněz z řídkého vzduchu pomocí cenové inflace. Američtí občané, stejně jako průměrní Japonci, Číňané a lidé z dalších zemí, doplácejí na cenovou inflaci, která je „daní“, z níž jsou placeny účty za naše vojenská dobrodružství. Zatím to jde. Ale jen do doby, než podvod vyjde najevo a zahraniční producenti se rozhodnou odmítat, a ne jako dodnes dlouhodobě držet dolary přijaté za své zboží. Pro to, aby se předešlo odhalení podvodného peněžního systému masám, které na něj doplácejí, se dělá všechno možné. Jestliže na ropných trzích nastoupí namísto dolaru euro, omezí to naši schopnost nadále bez omezení tisknout světovou rezervní měnu.
Je pro nás neuvěřitelně výhodné dovážet cenné zboží a exportovat znehodnocující se papírové dolary. Ekonomický růst vyvážejících zemí se stal závislým na našich nákupech. Tato závislost z nich dělá nechtěné spojence při pokračujícím podvodu, a jejich účast na druhou stranu uměle udržuje vysokou hodnotu dolaru. Kdyby tento systém mohl fungovat dlouhodobě, měli by američtí občané každý den neděli. Mohli bychom se těšit z „chleba a her“ jako kdysi Římané, ale i jejich zlato se nakonec vyčerpalo a neschopnost Říma pokračovat v plenění podrobených národů přivodila konec impéria.
Totéž čeká i nás jestliže včas nezměníme své způsoby. Ačkoli neobsazujeme cizí země proto, abychom tam přímo loupili, přesto máme své vojenské jednotky u 130 národů světa. Horlivá snaha rozšířit naši moc na Střední východ bohatý na ropu není náhodná. Na rozdíl od starých dnů, dnes už ovšem nedeklarujeme vlastnické právo na přírodní zdroje přímo – jen trváme na tom, že můžeme koupit co chceme a platit za to našimi papírovými penězi. Každá země, která se nám postaví, se vystaví značnému riziku.
Kongres dnes opět akceptuje válečnou propagandu proti Íránu, zrovna tak, jako v případě Iráku. Právě teď jsou fabrikovány argumenty odůvodňující ekonomický a bude-li to nezbytné i vojenský útok proti Íránu. Všechny přinesené argumenty spočívají na stejně falešných odůvodněních, jako před nešťastnou a nákladnou okupací Iráku.
Celý náš ekonomický systém závisí na přetrvání současné monetární soustavy, tedy na kritické recyklaci dolaru. V současné době si každoročně půjčujeme přes 700 miliard dolarů od našich dobrotivých mecenášů, kteří pilně pracují a berou za své zboží náš papír. Pak si ještě vypůjčíme všechny peníze nezbytné k zabezpečení impéria (rozpočet Ministerstva obrany je 450 miliard dolarů) a tak dále. Vojenská síla, jíž se těšíme, se mezitím stala hlavní „oporou“ naší měny. Nejsou zde země, které by se mohly postavit naší vojenské převaze, a proto jim nezbývá než přijmout dolary, které jsme prohlásili za novodobé „zlato“. To je důvod, proč se země, které se staví proti tomuto systému – jako Irák, Írán a Venezuela – staly terčem našich plánů na změnu režimu.
Je ironií, že nadvláda dolaru závisí na naší mocné armádě a síla naší armády závisí na dolaru. Dokud budou zahraniční příjemci brát naše dolary za své reálné zboží a budou i nadále ochotni financovat naši extravagantní spotřebu a militarismus, může současný stav pokračovat bez ohledu na to, jak ohromný bude náš zahraniční dluh a aktuální účetní deficit.
Ale ty skutečné hrozby přicházejí od politických odpůrců, kteří nám sice nejsou schopní čelit vojensky, nicméně se nebojí postavit se nám ekonomicky. Proto můžeme pozorovat, že současná výzva z Íránu je brána hodně vážně. Snaživé argumenty o tom, že Írán představuje vojenskou hrozbu pro bezpečnost Spojených států nejsou o nic hodnověrnější než falešná obvinění vznesená proti Iráku. Přesto zde není patrný žádný odpor vůči krokům směřujícím ke konfrontaci, a to ani z řad těch, kteří se z politických důvodů stavěli proti irácké válce.
Zdá se, že šovinismem organizátorů preventivních válek lze docela snadno přesvědčit národ i Kongres.
Překvapující je i to, že ačkoli velké většině Američanů je nyní už znám těžký neúspěch v Iráku, přesto jsou, společně s Kongresem, smířeni s voláním po zbytečné a nebezpečné konfrontaci, tentokrát s Íránem.
Náš neúspěch nalézt Osamu bin Ladena a zrušit jeho síť nás neodradil od zatažení Iráčanů do války, která naprosto nesouvisela s 9/11.
Obavy ze ztráty možnosti určovat cenu ropy pouze v dolarech pomáhají vysvětlit naši ochotu skolit každého, i tažení k ztrestání Saddáma Husseina za vzdorný požadavek „Euro za ropu“.
A opět slyšíme naléhavé volání po sankcích a zní hrozby silou proti Íránu, jakoby náhodou přesně v době kdy se chystá otevřít novou ropnou burzu se všemi transakcemi v euro.
Nutit lidi akceptovat měnu bez reálné hodnoty použitím síly, to nemůže fungovat dlouho. Nakonec to vede k dislokaci domácí i mezinárodní ekonomiky a vždy končí účtem, který musí být zaplacen.
Ekonomický zákon poctivé směny vyžaduje jako měnu jedině věci s reálnou hodnotou, která nemůže být zrušena. Chaos, který jednoho dne vzejde z našeho pětatřicetiletého celosvětového experimentu s nekrytými bankovkami, bude vyžadovat návrat k penězům reálné hodnoty. Že tento den je blízko poznáme, když země produkující ropu začnou za tuto surovinu požadovat zlato nebo jeho protihodnotu, raději než dolary nebo euro.
Čím dřív se tak stane, tím lépe.
Zdroj: http://www.lewrockwell.com/paul/paul303.html
WM magazín č.51/2006
"I když násilí v obraně vždy bude v očích lidí pevných zásad smutnou nezbytností,
mnohem horší by bylo, kdyby pachatelé zla vládli spravedlivým."- sv. Augustin
mnohem horší by bylo, kdyby pachatelé zla vládli spravedlivým."- sv. Augustin