Příspěvek
od Starosta » čtv 08.1.2015, 14:51
HV: Přesně tak, většina by IMHO zůstala stát zmraženě u toho okna a odmítala uvěřit tomu, že to není vtip nebo nějaká scénka.
(Sebe nevylučuju, protože nevím, jak bych ve skutečnosti reagoval. To může vědět jen ten, kdo tím už několikrát prošel, nebo to trénuje denně do zblbnutí.)
Odhodlání a chladný kalkul je jedna věc, ale uvědomme si, že teď už sedíme v tom pomyslném křesle s dýmkou a víme, že šlo o skutečnou střelbu, kdo zhruba za ní stál a jak tragické měla dopady. Mozky už máme nastavená na analytickou činnost - "jak na to".
Realita, která v danou chvíli člověka napumpuje adrenalinem a on pořád neví "WTF" (co se to kurva děje) je pro konfrontaci s akčními představami mnohem tvrdší, než by se mohlo zdát...
Jsme zvyklí vnímat situaci jako celek, kdy konflikt mívá nějakou eskalaci, že jsou dvě strany, k jedné z nich se přikláníme, víme, že málokdy to zachází do extrému (což je pro náš denní život třeba to, že někdo dá někomu jinému pár facek), z nejtužších představ běžného dne nám možná vytanou tři holé lebky s bejzbolkami nebo noži a my zdrháme.
Ale tady?
Najednou nám chybí ten příběh ze začátku, vidíme jen prostou agresi se zbraní.
Je to stejný jak kdyby přijel na ulici tank a vypálil, pročež by zbořil celý protější dům. Je to pro běžný život naprostý unreal.
Z trefených lidí vylítává sprej krve, nehybná těla se hroutí na chodník, obrovské rány od netlumených zbraní se rozléhají ulicí a většina lidí v okolí ječí, nebo opakuje "to neni možný".
Je to tak nevšední zážitek, že se člověk neubrání dojmu, že to je na někoho nahrané.
Proč střílí? Co mu provedli? Do prdele, schovejme se! Skutečně střílí do lidí? To musí být policajti. A proč střílí i po těch dalších? Kurva to není možný! Kde mám vlastně svojí pistoli? Kde je moje žena, děti?
Mozek se opravdu brání zuby nehty uvěřit, že by někdo chodil po ulici a kosil lidi. Se samopalem. Ve třech. Ve vestách.
Dokonce myslím, že třeba jen 10-20% z nás (sportovních střelců, nějaké ozbrojené složky nevyjímaje) by se po první střelbě a vizuální identifikaci útočníka HNED odlepila od toho okna (vzdala snahu o zjištění více informací o tom dění dole) a šla hned do trezoru připravená pálit (a tu situaci vyřešit, ať je to, co je to). Možná víc, možná míň, kdo ví.
Snaha získat další dodatečné informace (a snad aby někdo konečně zavolal "STOP, záběr beru") by možná převládla nad touhou učinit tomu přítrž.
Třeba je to jen můj názor, ale myslím, že většinou lidi zůstanou stát s otevřenou hubou a když mají podezření, že to fakt je real, někam zalezou a koukají z úkrytu, jestli se nebezpečí neblíží. Snaží se zdrhnout, když to jde. Velmi často reagují až podle toho, že ostatní ječí a utíkají, tak poběžím a budu ječet taky.
Část najde skutečný kryt s výhledem, zavolá 158/112, část začne natáčet na mobil "důkazní materiál".
Část hrdinů se snaží navázat kontakt a "rozmluvit to" útočníkům. V těchto případech jde samozřejmě nejčastěji o hrdiny padlé.
No a - řekl bych skoro mikroskopická - část vezme to břemeno na sebe, sebere kvér a začne střílet (do vzduchu nebo do domnělých útočníků) i s rizikem, že půjde sedět, trefí nevinného, rozmašíruje přesnou střelbou tři herce, nepřesnou střelbou těhotnou bábu naproti, ustřelí mu hlavu nově se objevivší policajt nebo protě jen další pachatel, o kterém nevěděl...
Tohle všechno se jistě v mozku roztočí a člověk by se divil, jak často dokáže jen čumět, nebo se starat o kryt a svoje blízké předtím, než si vzpomene na nějakou svoji zbraň...
Možná to teď vyznívá dost jako kritika ozbrojené společnosti, která by podle výše uvedeného stejně nedokázala tomu řádění zabránit - ale není to tak myšleno.
Jen se na to dívám optikou obyčejného člověka nepostiženého nějakou taktikou, sportovního střelce neřešícího představy "co by kdyby" a "střílení po lidech", protože zbraň je třeba vytuněná malorážka na terčovku, nebo myslivce, co má kvéry párkrát ročně na honu - v našem státě prostě nejsme na podobné věci zvyklí - taky zaplaťpámbu.
Sáhnout do svědomí bychom si ale měli i my, nositelé - jak jsme připraveni po psychické stránce na řešení této situace?
Vždycky je lepší ale něco po ruce mít a aspoň se pokusit to nějak zvrátit, než být donucen jen si natáčet na mobil vraždění nevinných.
Z hlediska poučení a zlepšení sebe sama nezbývá, než si pokládat následující otázky a důkladně si je nejen promyslet, ale i v duchu prožít:
- co bych dělal jako první, kdybych to viděl? (co doma? co v práci, co cestou po ulici?)
- šel bych vůbec po zbrani, nebo bych zabezpečil rodinu od oken
- šel bych po telefonu, nebo po zbrani? (jak to mám daleko, co má jaký přínos, kolik mi to bude trvat)
- když bych byl se zbraní u okna a viděl ještě útočníka, co bych dělal?
- střílel bych nejdřív mimo něj? zařval bych něco? střílel bych na to auto po tom, co nastoupili?
- jak by moje konání hodnotil soud? kdyby to byli herci nebo policajti? kdybych postřelil nezúčastněnou osobu?
- co když by postřelili někoho z rodiny nebo mě?
Teď máme tu výhodu to rozpitvat a ptát se sám sebe pořád dokola.
V té situaci nikoli - štěstí přeje připraveným.
Omluva za extrémní délku...
Starosta
-- Si vis pacem, para bellum --