Praxe se zbraní - reálné použití - krádež auta
aha, no stručně, v 1993 mi jugoslávci ukradli nově koupený auto, našel sem si ho a když sem chtěl odject, zjistil sem, že vyndali kabel mezi cívkou a rozdělovačem aby jim ho nikdo neukrad... Protože nebyly ještě rozšířený mobily, poslal sem kamaráda hledat telefonní budku aby z ní moch volat policajty, který by auto zajistili do doby než se vrátim s kabelem a sám sem čekal v autě. Následně se zjevili 3 jugoši co mi šlohli to auto a jeden z nich vytáhnul revolver a začal řvát ať vypadnu z jejich auta. To mě neskutečně nasralo, protože sem to považoval za vrchol nespravedlnosti a v záchvatu rozhořčení vytáhnul svuj kvér a řval na ně ať vypadnou voni. Celá věc mohla trvat tak 2 minuty, kdy sme na sebe řvali s prstama na spouštích a měli blízko ke spuštění. Pamatuju si, jak sem se musel strašně přemáhat abych to nezmáčk, protože spravedlivý rozhořčení bylo hodně silný. Nakonec to vzdali voni a utekli. Měl sem jistě obrovský štěstí, protože bysme se asi střelili navzájem, ale vim, že dneska už bych vystřelil i s tim ryzikem, že vystřelí taky. Protože ty humanitární zábrany co sem míval jako mladej už nemám. A sere mě, když je páchaná taková nespravedlnost. Pochopil bych, kdyby ty hajzli ukradli auto. Ale když by viděli, že si ho majitel bere nazpátek tak by se pokorně stáhli. Mě nasralo primárně to, že měli tu drzost si bránit mojí ukradenou věc a navíc s kvérem v ruce.