Teroristé? Patetičtí lúzři
Jsou pražská bezpečnostní opatření přehnaná? To nemohu vědět, neboť nevím, jaká je hrozba. Předpokládám však, že vláda to ví, a proto zavedla bezpečnostní opatření přiměřená.
Můj postoj k vládě je postojem loajality a presumpce důvěry. Nemám žádnou informaci o tom, že by vláda zneužila policii k stranickým či politickým cílům - jak tak flagrantně činila socialistická vláda předchozí - a proto tato vláda má moji důvěru, než ji z vlastní hlouposti promrhá. Ať je to co nejpozději.
Konec dějin se nekoná
Hrozba teroristického útoku v Praze - doufejme, že navždy nenaplněná - nás však poučuje o realitě: myšlenka „konce dějin“, jakéhosi finálního věku věčného štěstí, bezpečnosti a spokojenosti, je nejidiotštější myšlenkou vůbec, a to již od roku 1806, kdy Hegel konec dějin vyhlásil. Právě naopak, válka a různé pohromy, stejně jako hřích, láska, smrt, sex, okamžiky štěstí, nemoci a jejich léčba, jsou konstantním údělem lidského rodu. Je utopickou iluzí myslet si, že někdy budeme plně bez nich.
Tento realismus nás vede k soustředění na to podstatné. Zaprvé, teroristé nás mohou zabít (to může i nádor), ale nemusí nás zotročit, pokud se nenecháme zotročit sami. Jejich bomby mohou roztrhat naše těla, ale nemusí ovládnout naše mysli. Proto dělejme vše jako předtím; ale především se netřesme strachy před teroristy. Nakonec stejně zemřeme; a tak ta skutečně zajímavá otázka není, zda zemřeme (ano), ale co je po smrti? Přetrvá po naší smrti naše duše, naše „já“, naše vědomí a bude vystaveno soudu Stvořitele? (Ano.)
Útočník má výhodu
Zadruhé, státní bezpečnostní aparát není téměř nikdy schopen předejít prvnímu úderu. Ten je téměř vždy úspěšný. Prozíravost a spravedlnost státu se měří jeho schopností předejít druhému, třetímu, čtvrtému, sedmnáctému úderu.
Není-li však stát schopen zabránit prvnímu úderu, jsme vůči němu úplně bezbranní? Ne úplně. Bdělí a ozbrojení občané jsou jediní, kdo jsou s to prvnímu úderu předejít -pokud vůbec někdo. V této zemi je držení a nošení střelných zbraní legální. Prozíraví, odpovědní a bezúhonní občané by toho práva měli využít. Americký protiúder proti vrahům a teroristům z 11. září 2001 nezačaly ozbrojené síly USA; začali je prostí američtí občané na palubě uneseného letadla nad Pensylvánií. Jen díky jejich odvaze to letadlo nenarazilo do Bílého domu či budovy Kongresu. Možná, kdyby byli ozbrojeni, možná by nenarazilo vůbec a oni mohli dodnes žít.
Oni však o hrozbě předtím nevěděli, my o ní dnes víme. Můžeme si dovolit být neozbrojeni? Je od nás jako jednotlivců odpovědné, abychom byli neozbrojeni?
Řekněme bližním, co k nim cítíme
A zatřetí, udělejme to skutečně nejdůležitější. Totéž, co udělali cestující ve všech unesených letadlech 11. září 2001 předtím, než letadla explodovala. Telefonovali svým blízkým, svým nejbližším, ale neplýtvali slovy. Sdělili jim to skutečně podstatné, to nejdůležitější; řekli jim: „Mám tě rád, miluji tě.“ To je to skutečně podstatné. Dát vědět svým blízkým, co si o nich myslíme, ale až příliš často zapomínáme říci.
My, naprostá většina z nás, na rozdíl od těch v unesených letadlech 11. září, nezemřeme tak brzo. Ale přesto, proč otálet, proč to neříct svým blízkým teď a hned?
A poslední věc: můžeme se pokusit, ano, i my, ateisté a agnostici, o kratičkou modlitbu. Ne za sebe, ale za nás, za naše blízké, za naši zemi. Za to, abychom neměli strach. Uvědomme si, teroristé mohou roztrhat naše těla, ale nemají na to zotročit či terorizovat naše mysli.
Jsou to ubozí, patetičtí lúzři.
Autor: ROMAN JOCH, ředitel Občanského institutu
Puvodni odkaz:
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=225 ... a&c=589175
