Chcete si užít, zhubnout a ke všemu být sexy? Začněte stříle
Chcete si užít, zhubnout a ke všemu být sexy? Začněte střílet
V podstatě nevím, co bylo prvním impulsem pro přihlášení na třídenní kemp s dlouhou zbraní. Ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Pistoli jsem držela v ruce pořádně jen jednou na střelnici, ale jít si zastřílet z větší zbraně mě celkem lákalo.
Třídenní kemp byl pro mě nakonec největší záhul na světě. Pro své kamarády jsem ale byla pořád neskutečně přitažlivá, i když jsem měla kapsáče a lil ze mě pot.
Nejprve představení. Dva hlavní instruktoři a oba Johnny. Aspoň se nespletu. Ale ostřížím okem nás sledují celkem čtyři. Následuje přísné poučení o bezpečnosti. Když nebudeme střílet, nesmíme mít prst na spoušti a zbraň musíme mít zajištěnou. Pokud to nebudeme dodržovat, přijde trest v podobě dvaceti angličáků a výš.
První trénink, dostávám do ruky zbraň a mám dát závěr dozadu. "Cože to?" říkám si. Všichni kolem mě vědí, co dělat. Jsem tu jediná holka, tak se raději snažím být neviditelná. Moc mi to ale nejde. Protože závěr dát dozadu je pro mě strašně těžké. Naštěstí mi instruktor s uklidňujícím úsměvem mění zbraň. Stále mi to sice nejde, ale je to o kousek lepší. Mé dlaně, prsty, gelové nehty dostávají pěkně zabrat už během prvních několika minut. Být jediná holka mezi tolika chlapy má svou výhodu - dostávám úžasné střelecké rukavice, které mi v příštích hodinách a dnech zachrání ruce.
Instruktor dál vysvětluje, co dělat. "Vždycky, když se chceme nadechnout nebo si odpočinout při držení zbraně, musíme provést kontrolu zbraně a blízkého okolí. Střelec dýchá do chvíle vlastního nápichu zbraně. Při napíchnuté zbrani, kdy je zbraň připravená ke střelbě, je postoj pevný, dech zadržený a svaly zaťaté. Při opětovném stažení zbraně je důležitá znova její kontrola a sledování okolí."
Řetězec mých nejapných otázek pokračuje: "Chápu, že mám udělat kontrolu zbraně a proskenovat okolí, ale co na té zbrani uvidím? Co mám kontrolovat," ptám se smířená s tím, že tu budu za největšího blbce v historii. "Musíš zkontrolovat, jestli nemáš na zbrani závadu a závěr není jinde, než má být," říká mi druhý Johnny, který si teď podepsal ortel. Bez něj za zády už nedám ani ránu. Aspoň už jsem o něco chytřejší.
Přichází na řadu nabíjení. Pánové kolem mě se s jiskrou v oku jdou podívat na sumky, laicky řečeno to jsou kapsy na zásobník, které si střelec připevní na opasek. A máme tu další kámen úrazu. "Ty nemáš opasek?" ptá se mě instruktor. "Ne, proč bych ho měla mít, vždyť ty kapsáče mi jsou dobře." To už jde do kolen i ten nejklidnější z instruktorů. Ale zachraňuji to bočními kapsami na kalhotách, kam si oba zásobníky s omluvným úsměvem narvu.
Pušku držím jako vařečku
Mimochodem, tu nejtěžší pušku, která váží 3,5 kila, mám stále kolem sebe, takže v tom úmorném vedru je mi za chvíli hrozně. Když se nás hlavní drsňák zeptá, jestli se chceme napít, tak pánové sborem zahřímají: "Ne!" Tak já už raději mlčím. Dala jsem se takzvaně na vojnu, musím holt bojovat.
Postoj, nabíjení admin, taktické přebíjení, bojové přebíjení, běh se zbraní, zadupávání atd., hlavně se mě nikdo neptejte, jak se jmenuju. Snažím se držet krok, ale moc mi to nejde. Leje ze mě, pořád na něco nemám sílu a držím pušku, jako kdybych chtěla míchat nedělní oběd. Každopádně se za mnou každou chvíli ozývá nějaká pochvala nebo narážka: "Ta Monča je s tou zbraní tak sexy." Proboha, to nemůžou mluvit o mně, mám utrápený výraz a kvůli potu musím vypadat jak Joker z Batmana.
Rozhodně mě ale v tom nikdo nenechá. Pomáhají mi jak kolegové, tak instruktor, který se ode mě skoro nehne, vždyť mám jeho pušku. Naštěstí, protože bez něj bych to nezvládla. Když začínáme střílet, prý abychom se nenudili (ha, ha, jak kdo), tak můj adrenalin v krvi stoupá. Začínám ale svou změnou nálady děsit sama sebe. Hrozně mě to baví a překvapivě občas i terč příjemně zazvoní. Únava je najednou ta tam, ale jen na chvíli.
....dále ve článku
Puvodni odkaz:
http://ona.idnes.cz/strelecky-kemp-jak- ... 3_styl_jup
V podstatě nevím, co bylo prvním impulsem pro přihlášení na třídenní kemp s dlouhou zbraní. Ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Pistoli jsem držela v ruce pořádně jen jednou na střelnici, ale jít si zastřílet z větší zbraně mě celkem lákalo.
Třídenní kemp byl pro mě nakonec největší záhul na světě. Pro své kamarády jsem ale byla pořád neskutečně přitažlivá, i když jsem měla kapsáče a lil ze mě pot.
Nejprve představení. Dva hlavní instruktoři a oba Johnny. Aspoň se nespletu. Ale ostřížím okem nás sledují celkem čtyři. Následuje přísné poučení o bezpečnosti. Když nebudeme střílet, nesmíme mít prst na spoušti a zbraň musíme mít zajištěnou. Pokud to nebudeme dodržovat, přijde trest v podobě dvaceti angličáků a výš.
První trénink, dostávám do ruky zbraň a mám dát závěr dozadu. "Cože to?" říkám si. Všichni kolem mě vědí, co dělat. Jsem tu jediná holka, tak se raději snažím být neviditelná. Moc mi to ale nejde. Protože závěr dát dozadu je pro mě strašně těžké. Naštěstí mi instruktor s uklidňujícím úsměvem mění zbraň. Stále mi to sice nejde, ale je to o kousek lepší. Mé dlaně, prsty, gelové nehty dostávají pěkně zabrat už během prvních několika minut. Být jediná holka mezi tolika chlapy má svou výhodu - dostávám úžasné střelecké rukavice, které mi v příštích hodinách a dnech zachrání ruce.
Instruktor dál vysvětluje, co dělat. "Vždycky, když se chceme nadechnout nebo si odpočinout při držení zbraně, musíme provést kontrolu zbraně a blízkého okolí. Střelec dýchá do chvíle vlastního nápichu zbraně. Při napíchnuté zbrani, kdy je zbraň připravená ke střelbě, je postoj pevný, dech zadržený a svaly zaťaté. Při opětovném stažení zbraně je důležitá znova její kontrola a sledování okolí."
Řetězec mých nejapných otázek pokračuje: "Chápu, že mám udělat kontrolu zbraně a proskenovat okolí, ale co na té zbrani uvidím? Co mám kontrolovat," ptám se smířená s tím, že tu budu za největšího blbce v historii. "Musíš zkontrolovat, jestli nemáš na zbrani závadu a závěr není jinde, než má být," říká mi druhý Johnny, který si teď podepsal ortel. Bez něj za zády už nedám ani ránu. Aspoň už jsem o něco chytřejší.
Přichází na řadu nabíjení. Pánové kolem mě se s jiskrou v oku jdou podívat na sumky, laicky řečeno to jsou kapsy na zásobník, které si střelec připevní na opasek. A máme tu další kámen úrazu. "Ty nemáš opasek?" ptá se mě instruktor. "Ne, proč bych ho měla mít, vždyť ty kapsáče mi jsou dobře." To už jde do kolen i ten nejklidnější z instruktorů. Ale zachraňuji to bočními kapsami na kalhotách, kam si oba zásobníky s omluvným úsměvem narvu.
Pušku držím jako vařečku
Mimochodem, tu nejtěžší pušku, která váží 3,5 kila, mám stále kolem sebe, takže v tom úmorném vedru je mi za chvíli hrozně. Když se nás hlavní drsňák zeptá, jestli se chceme napít, tak pánové sborem zahřímají: "Ne!" Tak já už raději mlčím. Dala jsem se takzvaně na vojnu, musím holt bojovat.
Postoj, nabíjení admin, taktické přebíjení, bojové přebíjení, běh se zbraní, zadupávání atd., hlavně se mě nikdo neptejte, jak se jmenuju. Snažím se držet krok, ale moc mi to nejde. Leje ze mě, pořád na něco nemám sílu a držím pušku, jako kdybych chtěla míchat nedělní oběd. Každopádně se za mnou každou chvíli ozývá nějaká pochvala nebo narážka: "Ta Monča je s tou zbraní tak sexy." Proboha, to nemůžou mluvit o mně, mám utrápený výraz a kvůli potu musím vypadat jak Joker z Batmana.
Rozhodně mě ale v tom nikdo nenechá. Pomáhají mi jak kolegové, tak instruktor, který se ode mě skoro nehne, vždyť mám jeho pušku. Naštěstí, protože bez něj bych to nezvládla. Když začínáme střílet, prý abychom se nenudili (ha, ha, jak kdo), tak můj adrenalin v krvi stoupá. Začínám ale svou změnou nálady děsit sama sebe. Hrozně mě to baví a překvapivě občas i terč příjemně zazvoní. Únava je najednou ta tam, ale jen na chvíli.
....dále ve článku
Puvodni odkaz:
http://ona.idnes.cz/strelecky-kemp-jak- ... 3_styl_jup| MujGLOCK | - < Forum > < Fotogalerie >
Citát dne: "Rychlejší, než 158 na drátě, je 357 na opasku."
Citát dne: "Rychlejší, než 158 na drátě, je 357 na opasku."
