D-FENS: Dva příběhy
Může se to stát i Vám. Vlastní iniciativou se dostanete do situace, ve které půjde o krk Vás samotných nebo někoho jiného, a vy se zpětně budete jenom ptát, co jste si to sakra mysleli. Nabízím Vám dva příběhy.
Oba mají stejné jádro, ale jen jeden z nich se doopravdy stal tak, jak jej popisuji. Budete zklamaní, neřeknu Vám, ve kterém mluvím jen a jen pravdu, protože na tom nezáleží. Obě varianty stojí za prd. A nepřeji nikomu, aby je sám zažil.
Byl čtvrtek dopoledne a já jsem si řekl, že si před příchodem do práce (ten den v práci dělám od 11h) půjdu zacvičit do fitka, protože jsem byl určitě méně líný, než bych byl to odpoledne. A také jsem měl radost, že jsem opravdu vstal na osmou, tohle se mi povede jen málokdy, když nemusím. Chodím k Šípkový na Vyšehradě, proč, to je jedno. Takže to je i důvod, proč jsem se octl na stanici metra stejného jména a hodlal pokračovat směr fitness. Bylo 8:55 nebo tak nějak, zkrátka ideální čas, všechno jsem stíhal, ještě jsem si stačil koupit bagetu a tu jsem celkem spokojeně žvýkal.
Stanice metra Vyšehrad má obě kolejiště vedle sebe tak, že kdo chce rovnou nastoupit do protijedoucího metra, musí projít podchodem, přímo to opravdu nejde. Vlak, ze kterého jsem vystoupil už odjel a souprava v protisměru od Muzea se začínala rozjíždět, když její řidič přestal akcelerovat a trochu přibrzdil. Zároveň se z nástupiště, na které jsem kvůli zmíněné soupravě neviděl, ozval křik. Nejdříve ženský a pak mužský. Zaujalo mě to, a tak jsem počkal až i druhý vlak odjede.
Naskytl se mi pohled na poměrně vysokého muže urostlé postavy v poměrně pěkném kabátě jak u prosklené stěny stanice drží nějakého výrostka v zašpiněné mikině a džínách. Tomu přihlížela ještě jedna slečna a jeden borec alá skejťák podobného ražení jako ten, co byl nucen tisknout obličej k prosklené stěně. Pan Mikina se snažil vyprostit panu Kabátovi, ale nedařilo se mu to. Co mě to popadlo, že jsem spěchal podchodem blíž k nim? Záchvat touhy „páchat“ dobro nebo jen zvědavost a čumilství? Už nevím. A je to jedno. „Co vám udělal, že ho tak valchujete?“, ptám se pana Kabáta. Pan Kabát mi popsal, co jsem kvůli stojícímu metru vidět nemohl: Mikina spolu se svým parťákem vzali slečně mobil. A aby je nemohla pronásledovat, zkusili ji vyřadit tím, že ji asi odhodili (nevím který to byl) na rozjíždějící se soupravu metra. Pan Kabát se na to nemohl dívat, pana Mikinu občansky zadržel a slečně mobil vrátil.
1.
Takže šťastný konec? Pan Kabát, já se mu ani moc nedivil, to chtěl ale dotáhnout do úplného konce a předat zlodějíčka policii, kterou slečna mezitím už zavolala. Musím říct, že jsem toho chlápka obdivoval. Sám bych asi nedokázal takhle znehybnit pana Mikinu, který nevypadal, že by měl mnoho co ztratit. A s Mikinou to opravdu neměl lehké. Policie nikde a šmejd to nevzdával. „Můžu se napít? Já si chci zapálit? Kámo, pojď sem a podej mi cígo!“, hulákal na Kabáta i svého věrného komplice, který se ve své nerozhodnosti držel opodál. Policajti nikde. „Budu tě žalovat! Tohle nesmí ani revizáci!“ Kabát nepovoloval. „Pusť mě, prosím!“ Kouzelné slůvko nezabralo, pan Kabát mu řekl akorát něco v tom smyslu, ať drží hubu. Mikina se rozhodl situaci hrotit a oslovil Skejťáka: „Tak vyndej tu pistoli a zastřel ho, kurva, na co čekáš?“ Policie nikde. Kde sakra jsou, říkám si v duchu. Pan Kabát si hleděl svého snažení, pozornost opodál stojící slečny i má se přesunula na o pár metrů dál stojícího parťáka pana Mikiny, který držel v rukou svůj baťůžek a v něm zabořenou ruku. Byl nerozhodný. Lidi procházejí kolem a čumí.
Zbraň jsem sebou neměl. Našlo by se pár důvodů. Ve fitku jsem ji nechtěl nechávat ve skřínce a do práce jsem ji nechtěl brát, protože jsem ještě ve zkušebce. A mé vnitřní pouzdro má navíc odpáraný klip k opasku, takže moc nedrží. Pokud z báglu vyndá pistol, tak je Kabát v háji. Přátelé, co byste dělali na mém místě? Myšlení mi v té chvíli opravdu nešlo, takže jsem si rozepnul kabát, vsunul pod něj ruku za svá záda a na toho skejťáka jsem chvíli civěl a mírně kroutil hlavou. Ano, opravdu geniální! Darwin award nominee v praxi. Skejťák na mě civěl a asi přemýšlel. Policajti nikde. „Podám na tebe trestní oznámení!“, skuhral stále pan Mikina. Pořád jsem čučel na jeho parťáka a v duchu jsem rozebíral, jak jsem se do takové sračky mohl dostat. „Vem tu pistol a ustřel mu hlavu, dělej!“, povzbuzoval Mikina svého kámoše, který ale celou pozornost věnoval mě. Vyndává ruku z batohu, prázdnou. Policajti nikde. Sám beru druhou rukou telefon a volám 158. Řeknu jméno (slyšeli ho všichni) a štěkám na dispečera, ať už někdo jede. Ten mi slibuje, že posílá hlídku. O pár minut později dorazili policajti a pan Kabát jim Mikinu předal. Skejťáka neodchytli. Zapomněl jsem se zmínit o tom, že mohl mít zbraň, takže normálně odešel. Slečna děkuje také mě, moc nepobírám za co. Je mi špatně, musím si zkontrolovat spodky.
Policie si vybrala i moje ID, přestože jsem jim řekl, že vlastní loupež jsem na vlastní oči neviděl. Pan Kabát byl velmi ochotný a nabídl své svědectví. Pan Mikina sdělil policii, že chce podat trestní oznámení na pana Kabáta za jánevímco.
2.
Pan Mikina je panem Kabátem odsouzen k čekání na policii. „Tak už ho kurva zastřel.“ Skejťák šahá do batohu. Nevím, zda neblafuje. Policie nikde. Lidi kolem jen čumí. Pan Kabát mě má ze své pozice na čtvrté hodině. Skejťák, který je před vchodem do stanice s rukou v batohu, je na Kabátově druhé hodině, zatímco k prosklené stěně tiskne Mikinu. Rozepínám si tříčtvrťový kabát. A trvá to věčnost. Skejťák čumí na Mikinu. Jen si gratuluju, že mezi rozbité pouzdro a svůj bok mám vtěsnanou svůj svetr, takže pistol je na dosah. Dívám se na Skejťáka a tahám zbraň. Nespěchal jsem, přesto se mi manévr povedl, protože skejťák měl problém se zpracováním nové informace. Zcela chybně mu mířím na hlavu a natahuju kohoutek. Pan Mikina to nevidí, takže svého parťáka stále povzbuzuje k akci. Slečna v tu dobu není v mém zorném úhlu. Nevěděl jsem, jak se to stalo. Co tady dělám? Co jsem si to myslel, hrát si na nějakého Bruce Willlise. Skejťák se nehýbá, ruku stále v batohu. Rozhodl jsem se něco říct: „Nedělej to. Nech tu ruku v báglu, nebo tě zastřelím.“ Nevzpomínám si, zda jsem to zakřičel nebo jen v klidu řekl. Skejťák zatím poslouchal a já mu dál mířil na kšiltovku. Asi si říkáte, že jsem měl přemýšlet o lepší taktice. Co třeba mířit na prsa a zároveň hledat vhodný úhel pro střelbu (aby to neskončilo prostřílením třeba herny naproti).
Já jsem se ale zaměstnával něčím jiným. Držel jsem palce tomu skejťákovi, aby tu pracku nechal v batohu. A zároveň se ujišťoval, že když ji vyndá i s pistolí v ruce, budu střílet. Moje CZ 83 mi těžkla v rukou a dost se i smekala, asi jsem se trochu potil. Obdivoval jsem pana Kabáta, že si hledí svého a drží Mikinu dál v šachu, vždyť už musí být unavený. Zatímco já byl posraný strachy a je mi špatně. Už se to blíží, on tu pistol fakt vytáhne, ten kretén, ježišmarja, já mu tu hlavu fakt prostřelím a o tom obrázku se mi fakt bude zdát, doháje, co tu zase děláš Rusworme, proč si sereš do gatí v týhle situaci, to se v životě nudíš, že potřebuješ akci, nebo co? Co když nelehne po první ráně, proč mám tak malou ráži, proč jsem si nepřinesl třeba kulomet?! Tak zhruba o tomhle jsem přemýšlel. Panikařím. Čas plynul nevím jak rychle a skuhrání pana Mikiny jsem si nevšímal. Nevšímal jsem si ani té slečny, ani lidí kolem, ani pana Kabáta. Kdyby ke mě někdo přišel a moji pistoli mi vzal, asi by se mu to povedlo, protože já měl oči jen pro parťáka pana Mikiny a jeho pracku v báglu. A pro svůj šíleně 10 tun těžký kompakt ve své do té doby dostatečně silné ruce. Skejťák hovoří: „Já vyndám tu ruku, jo? Ale nic v ní mít nebudu.“ Čekám, co bude. Vyndal ruku a nic v ní neměl. Skláním zbraň. Druhou rukou beru mobil a snažím se zpaměti vytáčet 158, na dotykáči to jde fakt blbě. Je obsazeno. To můžou mít na nouzové lince obsazeno?! Do háje! Vytáčím znova. Dotykáč blbej. Stále panikářím. Dispečer zvedá telefon. Sděluji mu své jméno (to byla blbost přede všema) a aby rychle přijeli. Popisuju stručně situaci a snažím se mu sdělit, že ten maník s pistolí v ruce je ten hodný, tak ať s tím počítají. Asi jsem na něho trochu křičel.
Policie přijíždí. Když je vidím přicházet, zandávám zbraň do pouzdra. Asi další chyba. Policajti legitimují, koukají se na moje doklady, ptají se, co se stalo. Mluvení mi nejde. Pan Kabát vysvětluje a slečna jeho tvrzení podporuje. Prý to bylo v pořádku. Pan Mikina vyhrožuje trestním oznámením. Skejťák je zticha. V batohu žádnou zbraň neměl. On a pan Mikina blafovali. Předávám kontakt na sebe pro případ svědectví u soudu nebo co. Slečna se snaží napsat sms do práce, že jde pozdě. Já si jdu koupit krabičku cigaret. Chtěl jsem po zkouškovém přestat kouřit, ale ještě jednu krabku asi zvládnu. Koukám na staniční hodiny, za tu dobu uplynulo asi deset minut. Jdu do fitka. Na pásu běžím o trochu déle a pak ještě plavu v bazénu. Jdu do práce.
Nebudu Vám zde předkládat závěry z obou historek. Je to na Vás posoudit, kde jsem to zvoral, co jsem dělat měl a nebo neměl. Sám vím. Pointou snad může být, že ať už budete mít zbraň pro svou obranu, nebo jen holé ruce, tak se může stát, že se ocitnete v podobné nebo ještě horší situaci. A mít střelnou zbraň Vám podle všech pravidel zvýší šanci. Ale Vám to v tu chvíli tak připadat nebude, to Vám garantuji alespoň na základě své poslední zkušenosti. Sám si beru ponaučení, že na střelnici budu chodit častěji, zkusím i nějaký LOS, abych byl lépe připravený na situaci, která nemusí a přitom může přijít. A ve fitku budu asi více makat, protože opravdu smekám především před panem Kabátem, který měl koule i fyzičku na zastavení toho grázla. Být na jeho místě, asi mi to tak dobře nepůjde.
Puvodni odkaz:
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2011021306
Oba mají stejné jádro, ale jen jeden z nich se doopravdy stal tak, jak jej popisuji. Budete zklamaní, neřeknu Vám, ve kterém mluvím jen a jen pravdu, protože na tom nezáleží. Obě varianty stojí za prd. A nepřeji nikomu, aby je sám zažil.
Byl čtvrtek dopoledne a já jsem si řekl, že si před příchodem do práce (ten den v práci dělám od 11h) půjdu zacvičit do fitka, protože jsem byl určitě méně líný, než bych byl to odpoledne. A také jsem měl radost, že jsem opravdu vstal na osmou, tohle se mi povede jen málokdy, když nemusím. Chodím k Šípkový na Vyšehradě, proč, to je jedno. Takže to je i důvod, proč jsem se octl na stanici metra stejného jména a hodlal pokračovat směr fitness. Bylo 8:55 nebo tak nějak, zkrátka ideální čas, všechno jsem stíhal, ještě jsem si stačil koupit bagetu a tu jsem celkem spokojeně žvýkal.
Stanice metra Vyšehrad má obě kolejiště vedle sebe tak, že kdo chce rovnou nastoupit do protijedoucího metra, musí projít podchodem, přímo to opravdu nejde. Vlak, ze kterého jsem vystoupil už odjel a souprava v protisměru od Muzea se začínala rozjíždět, když její řidič přestal akcelerovat a trochu přibrzdil. Zároveň se z nástupiště, na které jsem kvůli zmíněné soupravě neviděl, ozval křik. Nejdříve ženský a pak mužský. Zaujalo mě to, a tak jsem počkal až i druhý vlak odjede.
Naskytl se mi pohled na poměrně vysokého muže urostlé postavy v poměrně pěkném kabátě jak u prosklené stěny stanice drží nějakého výrostka v zašpiněné mikině a džínách. Tomu přihlížela ještě jedna slečna a jeden borec alá skejťák podobného ražení jako ten, co byl nucen tisknout obličej k prosklené stěně. Pan Mikina se snažil vyprostit panu Kabátovi, ale nedařilo se mu to. Co mě to popadlo, že jsem spěchal podchodem blíž k nim? Záchvat touhy „páchat“ dobro nebo jen zvědavost a čumilství? Už nevím. A je to jedno. „Co vám udělal, že ho tak valchujete?“, ptám se pana Kabáta. Pan Kabát mi popsal, co jsem kvůli stojícímu metru vidět nemohl: Mikina spolu se svým parťákem vzali slečně mobil. A aby je nemohla pronásledovat, zkusili ji vyřadit tím, že ji asi odhodili (nevím který to byl) na rozjíždějící se soupravu metra. Pan Kabát se na to nemohl dívat, pana Mikinu občansky zadržel a slečně mobil vrátil.
1.
Takže šťastný konec? Pan Kabát, já se mu ani moc nedivil, to chtěl ale dotáhnout do úplného konce a předat zlodějíčka policii, kterou slečna mezitím už zavolala. Musím říct, že jsem toho chlápka obdivoval. Sám bych asi nedokázal takhle znehybnit pana Mikinu, který nevypadal, že by měl mnoho co ztratit. A s Mikinou to opravdu neměl lehké. Policie nikde a šmejd to nevzdával. „Můžu se napít? Já si chci zapálit? Kámo, pojď sem a podej mi cígo!“, hulákal na Kabáta i svého věrného komplice, který se ve své nerozhodnosti držel opodál. Policajti nikde. „Budu tě žalovat! Tohle nesmí ani revizáci!“ Kabát nepovoloval. „Pusť mě, prosím!“ Kouzelné slůvko nezabralo, pan Kabát mu řekl akorát něco v tom smyslu, ať drží hubu. Mikina se rozhodl situaci hrotit a oslovil Skejťáka: „Tak vyndej tu pistoli a zastřel ho, kurva, na co čekáš?“ Policie nikde. Kde sakra jsou, říkám si v duchu. Pan Kabát si hleděl svého snažení, pozornost opodál stojící slečny i má se přesunula na o pár metrů dál stojícího parťáka pana Mikiny, který držel v rukou svůj baťůžek a v něm zabořenou ruku. Byl nerozhodný. Lidi procházejí kolem a čumí.
Zbraň jsem sebou neměl. Našlo by se pár důvodů. Ve fitku jsem ji nechtěl nechávat ve skřínce a do práce jsem ji nechtěl brát, protože jsem ještě ve zkušebce. A mé vnitřní pouzdro má navíc odpáraný klip k opasku, takže moc nedrží. Pokud z báglu vyndá pistol, tak je Kabát v háji. Přátelé, co byste dělali na mém místě? Myšlení mi v té chvíli opravdu nešlo, takže jsem si rozepnul kabát, vsunul pod něj ruku za svá záda a na toho skejťáka jsem chvíli civěl a mírně kroutil hlavou. Ano, opravdu geniální! Darwin award nominee v praxi. Skejťák na mě civěl a asi přemýšlel. Policajti nikde. „Podám na tebe trestní oznámení!“, skuhral stále pan Mikina. Pořád jsem čučel na jeho parťáka a v duchu jsem rozebíral, jak jsem se do takové sračky mohl dostat. „Vem tu pistol a ustřel mu hlavu, dělej!“, povzbuzoval Mikina svého kámoše, který ale celou pozornost věnoval mě. Vyndává ruku z batohu, prázdnou. Policajti nikde. Sám beru druhou rukou telefon a volám 158. Řeknu jméno (slyšeli ho všichni) a štěkám na dispečera, ať už někdo jede. Ten mi slibuje, že posílá hlídku. O pár minut později dorazili policajti a pan Kabát jim Mikinu předal. Skejťáka neodchytli. Zapomněl jsem se zmínit o tom, že mohl mít zbraň, takže normálně odešel. Slečna děkuje také mě, moc nepobírám za co. Je mi špatně, musím si zkontrolovat spodky.
Policie si vybrala i moje ID, přestože jsem jim řekl, že vlastní loupež jsem na vlastní oči neviděl. Pan Kabát byl velmi ochotný a nabídl své svědectví. Pan Mikina sdělil policii, že chce podat trestní oznámení na pana Kabáta za jánevímco.
2.
Pan Mikina je panem Kabátem odsouzen k čekání na policii. „Tak už ho kurva zastřel.“ Skejťák šahá do batohu. Nevím, zda neblafuje. Policie nikde. Lidi kolem jen čumí. Pan Kabát mě má ze své pozice na čtvrté hodině. Skejťák, který je před vchodem do stanice s rukou v batohu, je na Kabátově druhé hodině, zatímco k prosklené stěně tiskne Mikinu. Rozepínám si tříčtvrťový kabát. A trvá to věčnost. Skejťák čumí na Mikinu. Jen si gratuluju, že mezi rozbité pouzdro a svůj bok mám vtěsnanou svůj svetr, takže pistol je na dosah. Dívám se na Skejťáka a tahám zbraň. Nespěchal jsem, přesto se mi manévr povedl, protože skejťák měl problém se zpracováním nové informace. Zcela chybně mu mířím na hlavu a natahuju kohoutek. Pan Mikina to nevidí, takže svého parťáka stále povzbuzuje k akci. Slečna v tu dobu není v mém zorném úhlu. Nevěděl jsem, jak se to stalo. Co tady dělám? Co jsem si to myslel, hrát si na nějakého Bruce Willlise. Skejťák se nehýbá, ruku stále v batohu. Rozhodl jsem se něco říct: „Nedělej to. Nech tu ruku v báglu, nebo tě zastřelím.“ Nevzpomínám si, zda jsem to zakřičel nebo jen v klidu řekl. Skejťák zatím poslouchal a já mu dál mířil na kšiltovku. Asi si říkáte, že jsem měl přemýšlet o lepší taktice. Co třeba mířit na prsa a zároveň hledat vhodný úhel pro střelbu (aby to neskončilo prostřílením třeba herny naproti).
Já jsem se ale zaměstnával něčím jiným. Držel jsem palce tomu skejťákovi, aby tu pracku nechal v batohu. A zároveň se ujišťoval, že když ji vyndá i s pistolí v ruce, budu střílet. Moje CZ 83 mi těžkla v rukou a dost se i smekala, asi jsem se trochu potil. Obdivoval jsem pana Kabáta, že si hledí svého a drží Mikinu dál v šachu, vždyť už musí být unavený. Zatímco já byl posraný strachy a je mi špatně. Už se to blíží, on tu pistol fakt vytáhne, ten kretén, ježišmarja, já mu tu hlavu fakt prostřelím a o tom obrázku se mi fakt bude zdát, doháje, co tu zase děláš Rusworme, proč si sereš do gatí v týhle situaci, to se v životě nudíš, že potřebuješ akci, nebo co? Co když nelehne po první ráně, proč mám tak malou ráži, proč jsem si nepřinesl třeba kulomet?! Tak zhruba o tomhle jsem přemýšlel. Panikařím. Čas plynul nevím jak rychle a skuhrání pana Mikiny jsem si nevšímal. Nevšímal jsem si ani té slečny, ani lidí kolem, ani pana Kabáta. Kdyby ke mě někdo přišel a moji pistoli mi vzal, asi by se mu to povedlo, protože já měl oči jen pro parťáka pana Mikiny a jeho pracku v báglu. A pro svůj šíleně 10 tun těžký kompakt ve své do té doby dostatečně silné ruce. Skejťák hovoří: „Já vyndám tu ruku, jo? Ale nic v ní mít nebudu.“ Čekám, co bude. Vyndal ruku a nic v ní neměl. Skláním zbraň. Druhou rukou beru mobil a snažím se zpaměti vytáčet 158, na dotykáči to jde fakt blbě. Je obsazeno. To můžou mít na nouzové lince obsazeno?! Do háje! Vytáčím znova. Dotykáč blbej. Stále panikářím. Dispečer zvedá telefon. Sděluji mu své jméno (to byla blbost přede všema) a aby rychle přijeli. Popisuju stručně situaci a snažím se mu sdělit, že ten maník s pistolí v ruce je ten hodný, tak ať s tím počítají. Asi jsem na něho trochu křičel.
Policie přijíždí. Když je vidím přicházet, zandávám zbraň do pouzdra. Asi další chyba. Policajti legitimují, koukají se na moje doklady, ptají se, co se stalo. Mluvení mi nejde. Pan Kabát vysvětluje a slečna jeho tvrzení podporuje. Prý to bylo v pořádku. Pan Mikina vyhrožuje trestním oznámením. Skejťák je zticha. V batohu žádnou zbraň neměl. On a pan Mikina blafovali. Předávám kontakt na sebe pro případ svědectví u soudu nebo co. Slečna se snaží napsat sms do práce, že jde pozdě. Já si jdu koupit krabičku cigaret. Chtěl jsem po zkouškovém přestat kouřit, ale ještě jednu krabku asi zvládnu. Koukám na staniční hodiny, za tu dobu uplynulo asi deset minut. Jdu do fitka. Na pásu běžím o trochu déle a pak ještě plavu v bazénu. Jdu do práce.
Nebudu Vám zde předkládat závěry z obou historek. Je to na Vás posoudit, kde jsem to zvoral, co jsem dělat měl a nebo neměl. Sám vím. Pointou snad může být, že ať už budete mít zbraň pro svou obranu, nebo jen holé ruce, tak se může stát, že se ocitnete v podobné nebo ještě horší situaci. A mít střelnou zbraň Vám podle všech pravidel zvýší šanci. Ale Vám to v tu chvíli tak připadat nebude, to Vám garantuji alespoň na základě své poslední zkušenosti. Sám si beru ponaučení, že na střelnici budu chodit častěji, zkusím i nějaký LOS, abych byl lépe připravený na situaci, která nemusí a přitom může přijít. A ve fitku budu asi více makat, protože opravdu smekám především před panem Kabátem, který měl koule i fyzičku na zastavení toho grázla. Být na jeho místě, asi mi to tak dobře nepůjde.
Puvodni odkaz:
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2011021306| MujGLOCK | - < Forum > < Fotogalerie >
Citát dne: "Rychlejší, než 158 na drátě, je 357 na opasku."
Citát dne: "Rychlejší, než 158 na drátě, je 357 na opasku."
