Příspěvek
od Fox4077 » pát 06.4.2012, 17:38
Kámoš mi kdysi říkal, že začal nosit nadrcnuto až když se mu jednou na předloktí levé ruky pověsil staford. Tehdá tvrdil, že se v takovém momentu dost blbě nadrcává a já bych mu to i věřil.
Co se týče mne, tak k tomu taky dospívám. I když já jsem asi zvláštní případ, protože i u revolveru mám komoru proti laufu prázdnou.
Nedávno jsem zažil dvě situace, kdy jsem si s nenadrcnutým Mlokem připadal hóóódně nepřipraven.
První byla, když jsem míjel dobře rostlého vlčáka a on si mě měřil takovým tím pohledem: bude dobře chutnat nebo ne?
Druhá byla, když jsem v úzké uličce procházel kolem třech rozverných týpků a bylo mi jasné, že pokud se něco semele a mi by se, se řádnou dávkou štěstí, podařilo tasit, tak už bych zcela jistě neměl čím nadrcnout.
Obě tyto situace a vlastně většinu ostatních spojuje nedostatek času a především to, že při odvracení prvotního útoku bych prakticky musel obětovat levou ruku, ať už by mi na ní visel pes a nebo bych s ní vykryl úder. Pak už je nadrcávání spíše z říše fantazie a pohádek.
Byť se mi dostane jíti roklí šeré smrti, nebudu se báti ničeho zlého. Neboť já budu ten nejhorší bastard, který v tom zatraceným údolí bude.
Jsem zlej, hnusnej a unavenej. Žeru ostnatej drát, chčiju napalm a trefím dávkou bleší řiť na 200 metrů.