Re: Někdejší člen policejní zásahové jednotky dostal podmínk
Lidský příběh jako ilustrace nesmyslnosti české soudní praxe
Není to dávno, co se na nás obrátil pan Jungman s tím, že se cítí být nespravedlivě odsouzen za trestný čin zabití. Poprosil nás o pomoc ve svém úsilí o podminečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obvykle, pokud se dlouhodobě konkrétním případem nezabýváme a o žadateli mnoho nevíme, společenskou záruku v prospěch odsouzeného soudům nenabízíme. Ale tento byl skutečně výjimečný.
Příběh začal večer 16. 5. 2008, kdy mladý policista ve svém volnu seděl v restauraci a konzumoval alkoholické nápoje. Po půlnoci, někdy kolem druhé hodiny ranní se vracel z restaurace domů. Když procházel ulicí, zastavil se u plotu se štěkajícím rotvajlerem, kterého oslovil. To se opilému majiteli domu nelíbilo do té míry, že otevřel branku, vyšel na ulici a Jungmana brutálně fyzicky napadl. Majitel domu, pan Lešák, několikrát Jungmana udeřil pěstí do obličeje, čímž mu vpáčil dva zuby. Následně jej povalil na zem a nepřestával útočit. Jungman vytáhl svou legálně drženou zbraň a třikrát vystřelil. Nejprve do nohy Lešáka, poté, když útok neustal, i do hrudníku, v důsledku čehož Lešák později zemřel. Třetí ranou Jungman zastřelil psa, který na něj během potyčky s Lešákem taktéž útočil a několikrát ho pokousal. Toliko Jungmanova verze. Pan Jungman měl vpáčené dva zuby, o které později přišel, tržné rány v obličeji a tržnou ránu na lokti. Ihned po třetím výstřelu pan Jungman zavolal na místo činu policii a prostřednictvím linky 158 požádal i o příjezd rychlé záchranné služby, útočníkovi již nebylo možné pomoct a ten následkům zranění podlehl.
Pan Jungman byl ihned vzat do vazby, nicméně po pěti měsících z ní byl propuštěn. Následně byl vyšetřován na svobodě. Krajský soud vynesl rozsudek, jímž jej uznal vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky a odsoudil ho na dva roky podmíněně s odkladem na pět let. To proto, že soud nevzal za prokázaný přímý (ten u soudu ani nebyl prokazován) ani nepřímý úmysl (pachatel ví, že může způsobit porušení nebo ohrožení trestním zákonem chráněného zájmu, a pro případ, že je způsobí, je s tím srozuměn), a tedy neuznal Jungmana vinným ze závažnějšího trestného činu (zabití, vražda). Ve zmíněném rozhodnutí hrál klíčovou roli znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, který mj. uvedl, že: „obžalovaný pociťoval fyzickou převahu poškozeného a sám pociťoval fyzickou bolest, bezmoc a zejména smrtelný strach“. Jungmanem namítanou nutnou obranu Krajský soud nejenže neuznal, ale jednání neposuzoval ani jako exces z nutné obrany. Jednání pana Jungmana, přestože útočník nad ním měl jasnou fyzickou převahu a použil k útoku i svého psa „bojového“ plemene (rotvajler váží 50 -60 kg), označil za obranu zcela zjevně nepřiměřenou. Krajský soud bez dalšího konstatoval, že Jungman psa dráždil, aniž by pro toto tvrzení existoval jakýkoli konkrétní důkaz. Konečně, krajský soud k tíži Jungmana přičetl i jeho zaměstnání. Jako policista znal hmaty a chvaty sebeobrany, a byl školený na zpacifikování agresora.
Jako policista obvodního oddělení Policie ČR v Trutnově pan Jungman přišel o práci. S nadějí se však obrátil na odvolací soud. Odvolalo se však i státní zastupitelství, neboť požadovalo přísnější trest. Senát vrchního soudu v Praze pod předsednictvím pana doktora Lněničky zrušil rozsudek Krajského soudu a následný rozsudek byl vskutku zarážející. 10 let nepodmíněně za trestný čin vraždy! Dle názoru vrchního soudu nebyly naplněny znaky § 141 odst. 1 TZ, protože se nejednalo o čin v silném rozrušení ze strachu a zmatku, a tedy o trestném činu zabití nemůže být řeč. To vše navzdory podrobnému znaleckému posudku i svědecké výpovědi znalkyně z oboru psychiatrie a psychologie.
Panu Jungmanovi nezbývalo než řádně nastoupit do výkonu trestu. Jeho dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné. Nevzdal se však a podal ústavní stížnost. Následně Ústavní soud zrušil všechny předchozí rozsudky a věc se vrátila k soudu první stupně. Důvodem bylo nedodržení práva na spravedlivý proces – tedy porušení Listiny základních prav a svobod. Byla porušena i zásada „v případě pochybnosti ve prospěch obviněného.“ Ústavní soud dospěl mimo jiné k názoru, že je nutné se zabývat skutečností, kdo byl útočníkem, kdo tzv. zasadil první ránu. Toto zjištění je důležité pro posouzení, zda se jednalo o nutnou obranu, případně vybočení z mezí nutné obrany. Rovněž uvedl, že mluvení na psa nemůže být ospravedlnitelnou a oprávněnou záminkou k citelnému fyzickému útoku, ke kterému prokazatelně došlo. A obecné soudy způsob a průběh útoku záměrně bagatelizovaly. Další chybou soudů bylo, že vzaly za prokázané, že se pes do potyčky nijak razantněji nezapojil, ačkoli byl Jungman psem prokazatelně pokousán. Pan Jungman byl propuštěn z vězení.
Krajský soud po opětovném hlavním líčení svůj názor nezměnil, odmítnul posoudit Jungmanovo jednání jako nutnou obranu a opětovně Jungmana odsoudil na dva roky podmíněně. Soud vzal v úvahu dva možné scénáře střelby – 1. Jungman stojí, Lešák je níž (klečí) a Jungman střílí. 2. Jungman leží a Lešák je nad ním stojí, předkloněný. Druhá verze koresponduje s verzí, kterou předkládal Jungman, a dle zásady in dubio pro reo by tedy pro soud měla platit verze tvrzená Jungmanem. Soud se však ani po nálezu ÚS, který jim rozsudky strhal, s tímto nevypořádal.
Po dalším odvolání, které rozhodoval tentýž senát pod vedením JUDr. Lněničky, došlo k odsouzení za trestný čin zabití a byl vynesen rozsudek ve výši 6 let nepodmíněně. Vrchní soud přitom použil úplně stejnou argumentaci, která byla Ústavním soudem označena za chybnou. Za všechny jen: „Dobrodiní nutné obrany se nemůže domáhat ten, kdo svým jednáním útok proti své osobě vyprovokoval.“ Rovněž nenapravil Ústavním soudem vytýkané vady v hodnocení důkazů.
Pan Jungman nastoupil opět do výkonu trestu odnětí svobody na 6 let. Po uplynutí poloviny trestu v délce 3 let (do této doby zbývaly 4 měsíce) využil práva podání žádosti o podmínečné propuštění. Spolek Šalamoun nabídnul příslušnému soudu za pana odsouzeného společenskou záruku. Na základě doporučení vězeňské služby ČR o dobrém chování odsouzeného a řádném plnění si povinností ve výkonu trestu a dobré pověsti z místa bydliště a pracoviště, soud vyhověl žádosti. I přes jeho propuštění však případ neskončil. Další dovolání bylo rovněž odmítnuto a v současné době soudní martýrium pokračuje přípravou druhé ústavní stížnosti.
Již přes pět let české soudy nedokázaly definitivně vynést spravedlivý rozsudek. I když lze doufat, že Ústavní soud v budoucnu spravedlivě rozhodne ve prospěch pana Jungmana, s politováním musíme konstatovat, že ztracené roky života, kariéru u policejního sboru a osobní život již panu Jungmanovi nikdo nevrátí. Právě kvůli podobným případům se spolek Šalamoun připojil ke snaze změnit příslušné paragrafy zákonů, které se vztahuji k nutné obraně. Protože tuto situaci již skutečně dále tolerovat nelze.
Puvodni odkaz:
http://johnbok.blog.idnes.cz/c/394552/L ... praxe.html
Není to dávno, co se na nás obrátil pan Jungman s tím, že se cítí být nespravedlivě odsouzen za trestný čin zabití. Poprosil nás o pomoc ve svém úsilí o podminečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obvykle, pokud se dlouhodobě konkrétním případem nezabýváme a o žadateli mnoho nevíme, společenskou záruku v prospěch odsouzeného soudům nenabízíme. Ale tento byl skutečně výjimečný.
Příběh začal večer 16. 5. 2008, kdy mladý policista ve svém volnu seděl v restauraci a konzumoval alkoholické nápoje. Po půlnoci, někdy kolem druhé hodiny ranní se vracel z restaurace domů. Když procházel ulicí, zastavil se u plotu se štěkajícím rotvajlerem, kterého oslovil. To se opilému majiteli domu nelíbilo do té míry, že otevřel branku, vyšel na ulici a Jungmana brutálně fyzicky napadl. Majitel domu, pan Lešák, několikrát Jungmana udeřil pěstí do obličeje, čímž mu vpáčil dva zuby. Následně jej povalil na zem a nepřestával útočit. Jungman vytáhl svou legálně drženou zbraň a třikrát vystřelil. Nejprve do nohy Lešáka, poté, když útok neustal, i do hrudníku, v důsledku čehož Lešák později zemřel. Třetí ranou Jungman zastřelil psa, který na něj během potyčky s Lešákem taktéž útočil a několikrát ho pokousal. Toliko Jungmanova verze. Pan Jungman měl vpáčené dva zuby, o které později přišel, tržné rány v obličeji a tržnou ránu na lokti. Ihned po třetím výstřelu pan Jungman zavolal na místo činu policii a prostřednictvím linky 158 požádal i o příjezd rychlé záchranné služby, útočníkovi již nebylo možné pomoct a ten následkům zranění podlehl.
Pan Jungman byl ihned vzat do vazby, nicméně po pěti měsících z ní byl propuštěn. Následně byl vyšetřován na svobodě. Krajský soud vynesl rozsudek, jímž jej uznal vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky a odsoudil ho na dva roky podmíněně s odkladem na pět let. To proto, že soud nevzal za prokázaný přímý (ten u soudu ani nebyl prokazován) ani nepřímý úmysl (pachatel ví, že může způsobit porušení nebo ohrožení trestním zákonem chráněného zájmu, a pro případ, že je způsobí, je s tím srozuměn), a tedy neuznal Jungmana vinným ze závažnějšího trestného činu (zabití, vražda). Ve zmíněném rozhodnutí hrál klíčovou roli znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, který mj. uvedl, že: „obžalovaný pociťoval fyzickou převahu poškozeného a sám pociťoval fyzickou bolest, bezmoc a zejména smrtelný strach“. Jungmanem namítanou nutnou obranu Krajský soud nejenže neuznal, ale jednání neposuzoval ani jako exces z nutné obrany. Jednání pana Jungmana, přestože útočník nad ním měl jasnou fyzickou převahu a použil k útoku i svého psa „bojového“ plemene (rotvajler váží 50 -60 kg), označil za obranu zcela zjevně nepřiměřenou. Krajský soud bez dalšího konstatoval, že Jungman psa dráždil, aniž by pro toto tvrzení existoval jakýkoli konkrétní důkaz. Konečně, krajský soud k tíži Jungmana přičetl i jeho zaměstnání. Jako policista znal hmaty a chvaty sebeobrany, a byl školený na zpacifikování agresora.
Jako policista obvodního oddělení Policie ČR v Trutnově pan Jungman přišel o práci. S nadějí se však obrátil na odvolací soud. Odvolalo se však i státní zastupitelství, neboť požadovalo přísnější trest. Senát vrchního soudu v Praze pod předsednictvím pana doktora Lněničky zrušil rozsudek Krajského soudu a následný rozsudek byl vskutku zarážející. 10 let nepodmíněně za trestný čin vraždy! Dle názoru vrchního soudu nebyly naplněny znaky § 141 odst. 1 TZ, protože se nejednalo o čin v silném rozrušení ze strachu a zmatku, a tedy o trestném činu zabití nemůže být řeč. To vše navzdory podrobnému znaleckému posudku i svědecké výpovědi znalkyně z oboru psychiatrie a psychologie.
Panu Jungmanovi nezbývalo než řádně nastoupit do výkonu trestu. Jeho dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné. Nevzdal se však a podal ústavní stížnost. Následně Ústavní soud zrušil všechny předchozí rozsudky a věc se vrátila k soudu první stupně. Důvodem bylo nedodržení práva na spravedlivý proces – tedy porušení Listiny základních prav a svobod. Byla porušena i zásada „v případě pochybnosti ve prospěch obviněného.“ Ústavní soud dospěl mimo jiné k názoru, že je nutné se zabývat skutečností, kdo byl útočníkem, kdo tzv. zasadil první ránu. Toto zjištění je důležité pro posouzení, zda se jednalo o nutnou obranu, případně vybočení z mezí nutné obrany. Rovněž uvedl, že mluvení na psa nemůže být ospravedlnitelnou a oprávněnou záminkou k citelnému fyzickému útoku, ke kterému prokazatelně došlo. A obecné soudy způsob a průběh útoku záměrně bagatelizovaly. Další chybou soudů bylo, že vzaly za prokázané, že se pes do potyčky nijak razantněji nezapojil, ačkoli byl Jungman psem prokazatelně pokousán. Pan Jungman byl propuštěn z vězení.
Krajský soud po opětovném hlavním líčení svůj názor nezměnil, odmítnul posoudit Jungmanovo jednání jako nutnou obranu a opětovně Jungmana odsoudil na dva roky podmíněně. Soud vzal v úvahu dva možné scénáře střelby – 1. Jungman stojí, Lešák je níž (klečí) a Jungman střílí. 2. Jungman leží a Lešák je nad ním stojí, předkloněný. Druhá verze koresponduje s verzí, kterou předkládal Jungman, a dle zásady in dubio pro reo by tedy pro soud měla platit verze tvrzená Jungmanem. Soud se však ani po nálezu ÚS, který jim rozsudky strhal, s tímto nevypořádal.
Po dalším odvolání, které rozhodoval tentýž senát pod vedením JUDr. Lněničky, došlo k odsouzení za trestný čin zabití a byl vynesen rozsudek ve výši 6 let nepodmíněně. Vrchní soud přitom použil úplně stejnou argumentaci, která byla Ústavním soudem označena za chybnou. Za všechny jen: „Dobrodiní nutné obrany se nemůže domáhat ten, kdo svým jednáním útok proti své osobě vyprovokoval.“ Rovněž nenapravil Ústavním soudem vytýkané vady v hodnocení důkazů.
Pan Jungman nastoupil opět do výkonu trestu odnětí svobody na 6 let. Po uplynutí poloviny trestu v délce 3 let (do této doby zbývaly 4 měsíce) využil práva podání žádosti o podmínečné propuštění. Spolek Šalamoun nabídnul příslušnému soudu za pana odsouzeného společenskou záruku. Na základě doporučení vězeňské služby ČR o dobrém chování odsouzeného a řádném plnění si povinností ve výkonu trestu a dobré pověsti z místa bydliště a pracoviště, soud vyhověl žádosti. I přes jeho propuštění však případ neskončil. Další dovolání bylo rovněž odmítnuto a v současné době soudní martýrium pokračuje přípravou druhé ústavní stížnosti.
Již přes pět let české soudy nedokázaly definitivně vynést spravedlivý rozsudek. I když lze doufat, že Ústavní soud v budoucnu spravedlivě rozhodne ve prospěch pana Jungmana, s politováním musíme konstatovat, že ztracené roky života, kariéru u policejního sboru a osobní život již panu Jungmanovi nikdo nevrátí. Právě kvůli podobným případům se spolek Šalamoun připojil ke snaze změnit příslušné paragrafy zákonů, které se vztahuji k nutné obraně. Protože tuto situaci již skutečně dále tolerovat nelze.
Puvodni odkaz:
http://johnbok.blog.idnes.cz/c/394552/L ... praxe.html| MujGLOCK | - < Forum > < Fotogalerie >
Citát dne: "Rychlejší, než 158 na drátě, je 357 na opasku."
Citát dne: "Rychlejší, než 158 na drátě, je 357 na opasku."
