Už i na mě je to moc složité a moc zdlouhavé, upřímně řečeno - nechce se mi v tom už nijak moc dále hloubat.
Za základní chybu považuji, že Ty mě Covere stavíš do pozice násilníka, vytvářejícího vědomě a o své vůli nějaký konflikt - zatímco já jsem vše, co jsem napsal, napsal z pohledu a pocitu toho, kdo je ohrožen někým jiným, třeba bandou "pouličních zmetků".
Já nevím a nemůžu vědět, co mají v úmyslu, nevím a nemůžu vědět, co mají v rukou a jak daleko až chtějí zajít. Z tohoto důvodu se mi v tuto chvíli jeví jako rozumné a z mé strany zodpovědné, nějakým náznakem (tudíž
ne žádným taháním, vytažením a ukazováním na odiv!!!! - k tomu nevím, kde jsi v mých příspěvcích přišel, když důsledně uvažuji jen o
poodhrnutí-), nebo poodhrnutím (a prosím znovu o uvědomění si rozdílu mezi poodhrnutím a přímým vytažením - kde souhlasím, že jde o zjevnou hrozbu z mé strany) dát najevo, že jsem připraven se bránit, bude-li nehůře, pak se vší razancí.
Veškeré Tvé další asociace ohledně
"machrování bouchačkou" jsou tedy jen Tvými vizualizacemi, možná vyplývají z nepochopení, možná z přílišné kladné zaujatosti názory pana MacYounga..
Ale mám návrh - zkus se Covere postavit před zrcadlo a zkus udělat několikrát a různým způsobem to poodhrnutí, zkus najít polohu, kdy nepůjde o žádné vyhrožování a agresi, ale kdy sám budeš přesvědčen, že jako varování by to mělo stačit.
Pokud takovou polohu najdeš, pak možná pochopíš, jak to myslím - koneckonců možná by i tohle šlo nazvat nějakým tím závěrečným číslem tanečků. Rovnou závěrečným a dejme tomu, že tak "odstrašujícím" pak proto, že podle mého modelu situace nemám na nějaké jemné "pokerové variace" čas a považuji je za neúměrně rizikové vzhledem k tomu, že v daném hypotetickém místě hrozícícho konfliktu nejsem sám.
Nicméně opakuji - nic není vidět zřetelně a jasně, ale ten pohyb je myslím charakteristický a jednoznačný - a kdo ví, pochopí..
S definicí, že
deeskaluje se z pozice moci zcela zásadně nesouhlasím a historie (třeba ta mnou zmíněná WWII) mi dává zcela jasně za pravdu. Historie lidstva je historií válek - a kdokoliv kdykoliv před agresorem couval, byl nakonec tak jako tak napaden a musel se bránit ne na svých hranicích, ale později na svém území.
Kromě slabošské politiky appeasementu (a myslím, že snad nikdo nebude zpochybňovat to, že kdyby mocnosti Dohody hned zpočátku z
pozice síly zatly Hitlerovi tipec a ne mu opakovaně ustupovaly v bláhové naději, že tak zachrání evropský mír, tak k WWII nikdy nedošlo) mi momentálně hlavou bleskl třeba případ posledního opravdu českého krále Jiřího z Poděbrad - u něj to bylo názorně vidět v obou polohách - na počátku jeho vlády demonstrací síly přinutil Habsburka Albrechta nároků na Moravu, na sklonku vlády pak tak dlouho ustupoval a snažil se dohodnout s Matyášem Korvínem, až byl tímto napaden a musel se bránit hluboko na svém území..
Co se týká pravidel NO - jsou dána poměrně jasně zákonem a myslím, že velmi dobře chápu zákonnou definici, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Pan MacYoung (ani jakýkoliv jiný podobný autor) do toho svými moudry nemá moc co zasahavat, nehledě k tomu, že znovu opakuji - vychází ze svých neopakovatelných životních zkušeností, konec konců i z jiného kulturního prostředí - z toho hlediska tedy jeho rady považuji za spíše zajímavé, než pro běžného člověka použitelné (právě z důvodu absence jeho předchozích životních zkušeností - viz můj příklad ohledně Fabie 1,6 a "manuálu" dle zkušeností M. Schumachera).
No a závěrem - myslím, že jsem své hledisko popsal (naněkolikrát) jak nejlépe jsem uměl, a pokud nezabředenem do vyhledávání názorných případů výhodnosti/nevýhodnosti ustupování agresorům v lidské historii, pak už k tomu nejspíše nemám co více dodat.
Co kdybychom se zase někde jinde raději vrátili k Baalbeku a jiným mým oblíbeným tématům?
(třeba téma "padlých andělů" jsme vynechali a to je zatraceně zajímavé téma..