Příspěvek
od cover72 » čtv 17.10.2013, 0:43
npc: zvykej si a nediv se.
Můj nejhustší zážitek se psy se datuje do doby, kdy jsem ještě jezdil na kole. Vydrápal jsem se s kolem na rameni z louky do lesnatého kopce, tam našel úzkou pěšinu a pěšky, vedouce kolo, jsem se po ní vydal.
Po pěti minutách se proti mne vyřítili dva nějací lovečtí chrti či podobné bestie, a celkem výrazně dorážely. Postavil jsem instinktivně kolo mezi sebe a je (o tom jsem se o léta později dočetl, že je to nejlepší možné řešení, protože psi to vnímají jako zeď, kterou se nesnaží přelézt, ale obejít, a to na té stezce nešlo), a v naprosté panice volal nahlas "pomoc!" -- na víc jsem se nezmohl.
Po cca. minutě se zpoza ohybu, tak 30m daleko vynořil páníček a pomaličku si chrty volal, což prokládal typickým "oni by vám nic neudělali."
Podobná situace se dvěma navolno vypuštěnými a nezvládnutými potvorami se mi stala ještě dvakrát, v době, kdy jsem ještě chodil na pravidelné pěší tůry a už nosil plynovku: jednou jsem ve vzdálenosti asi 150m a úhlu 45° míjel chatovou osadu, ze které vyběhl jezevčík a nějaký vořech. Tak jsem změnil směr chůze tak, abych šel přímo od té osady s tím, že jak vylezu z území, které ti dva čoklové považují za své, nechají mne být a vrátí se. No chyba lávky: i když jsem šel svižným krokem a oba blbečci měli krátké nožičky, ani nějakých 200m daleko mne nenechali. Když byli 30m daleko, už jsem s krajní nevolí pomýšlel na to, že nakonec na ně možná budu muset použít plynovku, ale když za neustálého řevu doběhli 15m ode mne (a odhadem okolo těch 200m od osady), z osady konečně vylezl majitel a odvolal si je -- jaksi na poslední chvíli.
A potřetí jsem si takhle šel po trase KČT, přicházel k prudkému stoupání a tam se škrábala nějaká rodinka typických neschopných a nezodpovědných majitelů psů, kteří tam měli dva zlaté retrívry. Tihle blbečci hodnotili situaci tak, že na svou smečku (psi tam očividně byli v roli alfa samce) dohlídnou a vrčením a obkličováním mi dávali najevo, že se k těm šplhajícím dvojnožcům nesmím přiblížit, nebo mi dají, co proto. Tak jsem deeskaloval, ukázal prázdné dlaně a počkal, až blbci a blbci vylezou ten škrpál.
Jednoho jediného majitele musím pochválit: na stezce mezi Zbraslaví a Točnou vyběhl tak 30m pode mnou vlčák, puštěný na volno; majitel -- takový hipísák s dredy -- byl ale pár metrů za ním, zavolal si jej k noze a tak jej nechal, dokud jsem neprošel. Tak jsem mu poděkoval a pomyslel si, jaké by to bylo, kdyby takoví byli všichni páníčci. No ne, na dalším výletu mne ve městě v modřanech na cyklostezce oslintal nadšený pudl, což jeho majitelka, 100m daleko, kvitovala oním typickým "ale nebojte se, on si chce jen...", za které mám chuť fackovat: mně je ukradené, co si ta chlupatá, exkrementy žeroucí špína chce, mně ať nešpiní a nechá na pokoji.
Při pobytu s majitelem slušně vychovaných psů jsem se pak naučil autoritativně volat "FUJ!", což zatím funguje nejlépe.
Na každý pád se smiř s tím, že psům patří svět, a ty jsi tu jen proto, aby tě mohli "jenom očuchat/ochutnat/pohrát si, vždyť je to takový skvělý pejsánek a každý jej musí mít rád a vše mu strpět, ťu ťu ňu ňu."