Je asi zbytečný se zapojovat do diskuze, když se tady k věci vyjadřuje Aleš i Lukáš, kteří vědí, o čem mluví a navíc to dělají přesně tak, jak to má vypadat, tedy stylem, který člověka donutí se zamyslet a možná i nad věcma, nad kterýma má dávno „jasno“, ale stejně mi to nedá.
Asi tříletou (ano, není to poznání do hloubky) izraelskou anabází jsem si taky prošel a to jak střeleckou, tak boj zblízka a jako aktivně sloužící jsem to měl možnost poznat i z toho úhlu pro jaký to bylo stvořeno, tzn. pro rychlý a efektivní vycvičení obrovskýho množství vojáků. Nikdy jsem nezaváděl žádný systém komplet do celé armády, ale troufnu si tvrdit, že pro tyto účely a v podmínkách v jakých to vzniklo to bude i dnes fungovat víc než dobře. S vojákama jako s pedagogickým materiálem pracuju už přes deset let a možná i proto mi přestávaly některý věci v tý izraelský polívce dávat smysl a logiku, ale až na pár věcí, který mi přišly nesmyslný samy o sobě (např. zaklekávání při přebití ve smyslu „vždycky“), tak to bylo spíš ve vztahu k evropský mentalitě a v tom, v jakých strukturách a podmínkách fungujeme. Víc jsem to pochopil, až když jsem měl možnost si o tom promluvit s lidma, co měli plošnej výcvik na starosti přímo v Izraeli a kteří měli otevřenou mysl a nebyli to ortodoxní zabedněnci. Ti říkají: „Ano, naše systémy jsou v boji funkční, nicméně nejefektivnější jsou v našich podmínkách a s naší mentalitou, tzn. jsme obklopeni nepřítelem, máme nad ním technologickou převahu, nemáme kam ustupovat, protože máme za zádama moře a potřebujem cvičit obrovský množství branců“. S tím mořem to samozřejmě myslel jako nadsázku, ale myslím, že to celkem vystihuje co a jak. Tolik jen k mojí zkušenosti s Izraelem, než jsem se vydal jinou cestou, než tou obřezanou, mě osobně to prostě nesedlo, což neznamená, že bych to měl nějak hanět, což ostatně neudělal ani Aleš, i když si to tak někteří vyložili.
A teď něco do diskuze:
1) Argumentace o systému prověřeném bojem: jasně, je to pravda, nicméně zrovna u pistole to moc nesedí, pistolkama se tam moc nebojuje, narozdíl např. od USA, kde jsou každý den desítky případů použití krátký zbraně ve službě, takže tady bych se, co se týče čerpání zkušeností a „battleproof“ poznatků přikláněl určitě k jiným zdrojům, než izraelským (ostatně co se týče použití dlouhých tak taky, ale dejme tomu).
2) Polucias – píšeš něco ve smyslu, že lidi jsme furt stejný, takže to, co fungovalo před 50ti lety bude stejně dobře fungovat i teď a není potřeba to nikam posouvat. Nějak mi to k Tobě nesedí, možná jsem Tě špatně pochopil, to by byl přeci nesmysl, to bychom klidně mohli místo střílení házet oštěpy, to přeci před 5000 lety taky fungovalo. Pokud je nějaký systém už 50 let stejný, tak to už samo o sobě značí, že něco není v pořádku ne? (pro některé tím nechci říct, že je něco nefunkční). A ano, na druhou stranu to taky ukazuje, že ten systém byl nadčasový a předběhl svou dobu, to myslím nikdo nezpochybňuje, ale taky je nezpochybnitelný fakt, že už i sami Izraelci (někteří) se to snaží někam posunout, třeba zrovna na základě výstupů americkejch policajtů, tak je asi vývoj pozitivním prvkem ne?
3) Tak a teď něco v čem jedu trochu víc, díky tomu, co jsem studoval, dělal a kde jsem se pohyboval. Co považuju já za nejvíc překonaný na tomhle systému je samotná metodika (nebo spíš způsob výcviku), respektive její část a to je výuka pod stresem. Pokud se něco nezměnilo, tak mám za to, že součástí výcviku „po Izraelsku“ je vyvolávání stresu u studenta už od začátku procesu učení a základní myšlenkou je, že pokud je člověk ve stresu už při výcviku, tak se naučí pracovat ve stresu i v reálu. Ok, může být, nicméně věda (u nás např. výzkumy FTVS UK, v USA tuny materiálů) a moderní psychologie odolnosti říká, že tenhle přístup výrazně ztěžuje proces učení a navíc vede k tomu, že se stres automaticky přenáší i do reálu a to i do situací, kde by být nemusel. Je to zase o vývoji, u nás se spousty přístupů měnilo právě až na základě vědeckých poznatků a následnýho ověření v praxi, kdy se i naši vojáci začali dostávat do život ohrožujících situací. Tahle oblast mě fakt zajímá a po mě osobně ještě nikdo nestřílel, takže jsem to probíral s lidma, co opravdu bojovali (např. SOG) a byli vycvičený podle nějakých moderních trendů a nějaký omezující stres nebyl vůbec součástí život ohrožujících situací a pokud nastupoval, tak byli schopný ho díky výcviku rychle odbourat a nebylo k tomu potřeba, aby je někdo od začátku stresoval, i když se věci teprv učili. Je mi jasný, že tohle je trochu složitější téma, nicméně materiálu k tomu je i u nás docela dost, takže není problém si o tom něco přečíst, ale proces učení při současném vyvolávání stresu je prostě méně efektivní a jediný, co to udělá, je, že je pak člověk vyplašenka i v reálu. Nicméně historicky mají tyhle metody svoje místo a vypadá to na výcviku cool, akorát je to v rozporu s moderníma poznatkama o tom, jak fungujeme. Vím, že někteří uznávají jen autority z komand a se zářezama na pažbě, takže jsem se na to ptal při výcviku i Jima Smithe (toho ex-delťáka), Aleš u toho byl určitě taky a ten to taky říkal, stres v procesu učení vede k přenosu stresu do reálu a vy v reálu potřebujete zachovat klid. Takže mě z toho vyplývá, že stresování při výcviku musí mít jasně daný pravidla a musí to dělat člověk, co má spoustu znalostí a zkušeností, aby věděl, co a jak. V IL systémech jsem se setkal jen s bezúčelným řvaním a děláním pakárny, který vedlo jedině k tomu, že jsem se učil dýl.
Čau mňau Marek Hvížďala
P.S. Kubo, nepleť sem IPSC, to je sport a úplně jiná kapitola
? Sice si mi neodpověděl na moje otázky, ale nechám to už být.
